Keonaxovy hry

50 draků ve Skyrimu

2011-11-28T16:22:00.001+01:00

Skyrim: Dragonborn

2011-11-20T12:39:00.003+01:00

Při putování Skyrimem potkávám draky. Zatím jsem viděl jen jeden dračí nájezd - byl to můj první boj s drakem u věže blízko Whiterunu. Tam mi hodně pomohli strážci z Whiterunu, kteří mě provázeli.
Druhého draka jsem zabil blízko Riverwoodu. Poslal mě na něj jarl z Whiterunu. Boj byl celkem jednoduchý, opět s pomocí stráží z Riverwoodu.
Ulfric Stormcloak mě vyslal vyčistit dračí doupě v Eastmarchu. Eastmarch je náhorní plošina plná gejzírů, kde žijí mamuti a jejich pastevci obři. Drak létal kolem balvanité hory, na které bylo jeho doupě. když jsem na něj zaútočil, drak zuřivě chrlil oheň. Naštěstí kousek opodál jeden z obrů pásl mamuty, připletl se do boje a výrazně mi pomohl se draka zbavit.
Potkal jsem ještě několik dalších draků, kteří na mě nezaútočili a pohybovali se tak daleko, že jsem nebyl schopen zasáhnout je šípem.

Hodně zajímavý byl souboj s drakem u jezera Ilinalth na sevr od Falkreathu. Brodil jsem se s koněm krajem jezera, když se nade mnou znenadání mihl stín obrovských křídel. Drak s řevem prolétl a plácl sebou do jezera. Pak znovu vyletěl do výšky a poodletěl kousek dál k rozvalinám věže. Tam jsem ho donutil přistát a zabil jsem ho sekerou.
Dračí tělo po smrti chytne plamenem a efektně shoří až na kostru. Díky tomu, že jsem Dragonborn, do sebe absorbuji dračí duši. Postupně se učím jednotlivá slova v dračí řeči, ze kterých budu postupně skládat dračí Shouty - kouzelné řevy.
Vykonal jsem pouť na High Hrotgar, do kláštera choulícího se v ledu a kameni na vrchou hory Throat of the World. Cesta byla dlouhá 7000 schodů. Začal jsem v zelené krajině u jezera a skončil jsem ve sněhové vánici na ledovci. Mudrci v klášteře mě začali postupně zasvěcovat do dračího jazyka, ale jak se zdá, čeká mě ještě dlouhá cesta.

Skyrim: První dojmy

2011-11-16T20:00:00.046+01:00

Mám za sebou odehrané tři dny a musím poctivě potvrdit, že Skyrim plní všechna očekávání na 110%. Už první sekundy ve hře prokazují grafickou vymakanost. Žádné animované intro, od začátku pěkně v enginu.
Hru jsem začal jako vězeň, na voze plném dalších vězňů. Dovezli nás do hradu a začali nás popravovat. Už jsem měl hlavu na špalku, když vtom na hrad zaútočil drak.
Povedlo se mi utéci. Přidal jsem se k jednomu z vězňů, nordskému rebelovi. Hned první volba - přidat se k imperiálním vojákům, anebo rebelujícím Nordům, původním obyvatelům Skyrimu? Zatím sympatizuji spíše s Nordy, ale opatrně, abych si neuzavřel zadní vrátka pro budoucí rozhodnutí.
Vydal jsem se se svým severským přítelem do vesnice Riverwood. Moc dlouho jsem se tam nezdržel, jen co jsem pořešil pár lehčích questů a vyčistil jeden dungeon.
Hra je po grafické stránce neskutečně našlapaná. Hraju to na High detaily v rozlišení 1900x1200, ale ani na nové grafické kartě si nemůžu dovolit plné Ultra detaily. Překvapivě je hra náročnější v dungeonech a v domech, než v otevřené krajině. Asi díky dynamickému světlu. Jakmile vlezu do domu anebo do dungeonu a motám se někde blízko svícnu anebo lustru, je slyšet, jak větráky na grafické kartě začnou zvyšovat obrátky.
Asi nejsilnější pocit, který ze Skyrimu mám, je radost a údiv nad neuvěřitelnou, až maniakální propracovaností prostředí a detailů. Domy i dungeony jsou doslova našlapané různými předměty, které mají nejen dekorativní funkci, ale valnou většinu jich lze sebrat anebo jimi alespoň manipulovat. Knihy, svícny, hrnky, talíře, různé druhý jídla - jsou jich v každé místnosti desítky. A lze je všechny posbírat, odnést a prodat. (Samozřejmě tu funguje limit na hmotnost neseného zboží).

Viděl jsem na Webu boží obrázek jarla ve Whiterunu na trůně, úplně zasypaného nádobím, které hráč někde posbíral. A úplně mě dostalo tohle video, jak ve Skyrimu beztrestně krást.

Z Riverwoodu jsem dorazil do Whiterunu, města v centrální oblasti mapy. Vzhledově mi hodně připomíná Meduseld z filmového Pána prstenů: obdobná nordická architektura, stejná dispozice hradu na skále uprostřed planiny.
Sotva jsem pozdravil vládnoucího jarla ve Whiterunu, zaútočil na věž stojící blézko města drak. Vydal jsem se tam spolu s jarlovými strážemi. Byl to nádherný boj, drak nalétával, chrlil oheň a sežral několik strážných. Nakonec se nám podařilo draka udolat šípy, takže musel přistát a zůstat na zemi. Povedlo se mi přiblížit se k němu z boku a dobít ho válečnou sekerou.
Dračí mrtvola chytla plamenem a shořela na bílou kostru, která tam je dodnes. To opravdu potěší!
Byl to opravdu epický a nádherný zážitek! Těším se na další draky, kterých mě ve Skyrimu zřejmě čeká spousta. Je zjevné, že bez dobré zbraně anebo kouzla na dálku to nepůjde. Rozhodl jsem se, že budu trénovat především obouruční sekeru a luk. Kouzla budu využívat jen jako doplněk.

Skyrim: vzpomínky na předchozí díly Elder Scrolls

2011-11-15T23:06:00.002+01:00

Skyrim, nejnovější díl série Elder Scrolls, předcházela bombastická očekávání. Úchvatná grafika, živý otevřený svět, obři pasoucí mamuty a draci, to byly hlavní avizované pecky.
Shlédl jsem o Skyrimu všechna publikované videa. Hodně jsem se těšil.

Hrál jsem všechny díly Elder Scrolls. Pamatuji se na první Arénu, na obrovské nepřehledné dungeony, které se hrozně blbě mapovaly. Vzpomínám si, jak jsem v jednom dungeonu potkal liche (to už jsem měl hodně odehráno a připadal jsem si hodně namachrovaný). A vzpomínám si, jak mě lich sfoukl jako svíčku. Pamatuji se, jak jsem v Aréně do jednoho dungeonu běžel (namísto fast travellingu po mapě). Připadalo mi to blízko, ale v reálu to bylo snad 10 minut běhu po naprosto prázdné, rovné pláni. Pak jsem doběhl k lesíku blízko toho dungeonu, potkal jsem nějakou dravou potvoru a ta mě na jedno kousnutí zabila. Ano děti, takové bývaly tenkrát hry. :-) Arénu jsem tuším dohrál.

Vzpomínám si na legendární Dagerfall, druhý díl série. Na údiv, se kterým jsem prolézal první 3D dungeon. Nejsem si tak úplně jistý, ale mám pocit, že Daggerfall bylo první RPG s dungeony, které byly výrazně členité nejenom horizontálně, ale i vertikálně. Některé dungeony byly pekelně rozlehlé, nic moc NPC v nich nebylo a hledat požadovaný předmět nebo poklad byl docela porod. Pamatuji se na dungeon, který měl některé chodby zatopené vodou a moje postava neuměla plavat pod vodou (anebo neydržela pod vodou tak dlouho). Vzpomínám si, že jsem musel z toho dungeonu odejít, naučit se kouzlo dýchání po vodou a pak se tam vrátit.
Vzpomínám si v Daggerfallu na koně. Dalo se na něm i létat, tuším že se muselo nasednout a pak seslat létající kouzlo, a kůň krásně letěl nad městem.
Daggerfall přinesl geniální systém enchantingu předmětů a syntézy kouzel. Bohužel byl ale hlavní quest zabugovaný, vzpomínám si, že jsem jakýmsi hackem procházel jedny dveře, které prostě nešly normálně otevřít. Pokud se správně pamatuji, tak jsem to s návodem dohrál.

Morrowind, třetí díl série, mě moc nenadchl - zcela určitě jsem ho nedohrál. Pokud se dobře pamatuji, v Morrowindu bylo poprvé možné mít vlastní dům a v domě (snad) manželku. Mám pocit, že mě na Morrowindu otrávil příběh a to, že tam byla spousta prostoru, kde jsem nevěděl, co mám vlastně dělat. Taky se mi moc nelíbilo ponuré prostředí. Snad jsem i někde zakysl a už jsem to nedohrál. Vzpomínám si na město mágů, nad kterým ve vzduchu visel měsíc (anebo nějaký kus kamene). Vím, že jsem se tenkrát nějak dostal nahoru, ale byly tam snad zamčené dveře nebo tak něco.

Oblivion, čtvrtý a doposud poslední díl, jsem naproti tomu dohrál a hodně si ho užil. Doposud jednoznačně nejlepší díl série a jedno z nejlepších RPG, které jsem dosud hrál. Psal jsem o něm tady na blogu, tak se nebudu opakovat.

Gears of War 3: Dohráno, 9/10

2011-11-15T20:19:00.001+01:00

Gears of War 3 jsem dohrál před třemi týdny, než jsem odjel na dovolenou do Afriky. Proto už mám ten zážitek tak trošku s odstupem.
Musím hned zpočátku férově přiznat, že konec mě trošičku zklamal.
Psal jsem tu o Domově konci. Pro mě to byl emocionálně nejvypjatější moment z celé hry - troufl bych si říct, že i z celé série.
Co následovalo pak? Získání ponorky, tak trošku nemastná neslaná plavba do Azury - velkého hotelu pod vírem Maelstrom, cesta za Marcusovým otcem Adamem a odpálení zbraně, která zničí Imulsion a tím i všechny Locusty a Lambenty. Přitom zemře i Marcusův otec. Sorry, ale ke starému pánovi jsem žádný osobní vztah neměl, takže z mého pohledu nikterak extra zážitek.
Válka skončila, všichni oslavují, Marcus si na mořském břehu sundavá brnění a zahazuje věrnou Lance pušku. Co si má počít veterán, když je po válce?
Finální souboj s locustí královnou Myrrah, která létá na obrovském brouku, byla docela slušná řežba. Myslím ale, že v sérii Gears jsem už viděl lepší. Do smrti nezapomenu na první souboj s Brumakem v prvním dílu!
Co se týká epických momentů, dechberoucích animovaných sekvencí a inovativních herních nápadů (Netopýři ničení světlem! Jízda na gigantických vozidlech!! Osedlání Brumaka!!! Průchod červími vnitřnostmi!!!!), pořád u mě vítězí druhý díl.
Ještě jednou, pro upřesnění: Gears of War 3 je pořád výborná hra. Doposud nejlepší akční hra letošního roku. Jakože akční hry až tak moc nehraju. No dobře, tak nejlepší střílečka, protože Assassin's Creed: Revelations teprve vyjde.
Jen bych tak trošku řekl, že první půlka hry nastavila laťku zatraceně vysoko a druhá půle už není tak převratně dobrá. Je to jen solidně řemeslně udělaná akce, ale rozhodně to není zábava, na kterou se vzpomíná po letech.
Sečteno a podtrženo, u mě 9/10.

From Dust: Dohráno, 8/10

2011-10-15T21:42:00.010+02:00

From Dust je skvěle udělaná božská strategie. Hodně mi připomněla Populous: i tady si hráč hraje na boha divošského kmene a snaží se jej ochránit před přírodními silami.
Přírodní síly jsou tu nevídané: sopky, oheň, zemětřesení, voda v podobě záplav, tsunami i dešťů. Funguje to skvěle: terén se dá modifikovat, hráč jej může ovlivňovat pouze nabíráním a vysypáváním vody, lávy a hlíny. Vedle toho je k dispozici několik silných kouzel - zrosolovatění vody, silné vypařování anebo uhašení všech požárů.
Takže se vesele staví zdi ze ztuhlé lávy, které chrání vesnici před novými proudy lávy, zahrazují se ničivé řeky anebo se naopak přemosťují úžiny mezi ostrovy, pustina se zelená anebo hoří plamenem.
Síla hry je v neuvěřitelné variabilitě. Herní mapa se vlivem působení přírodních sil dokáže naprosto proměnit. Některé z pozdějších misí začínají na maličkatém ostrůvku, a než jsem misi dokončil, bylo tam mohutné souostroví s obrovským zkroceným vulkánem uprostřed. jedna z misí začala jako obrovský kráter a na konci to byla kvetoucí hornatá krajina se sopkou a řekami. Čistá radost!
Nádherně tu fungují přírodní procesy, jako je zvětrávání nebo vodní eroze. Mořské tsunami dokáže vesnici spláchnout jako nic, pokud se neobklopí zdí z lávy anebo se vesničanům nezajistí vodoodpudivé kouzlo.
Hodně potěší, že mise lze řešit více cestami. S některými misemi jsem se docela vyřádil, jen abych zajistil, že mi láva poteče tam kam já chci.
Pozdější mise jsou docela náročné, než člověk pochopí, jak to má udělat, musí i několikrát restartovat. To mě bavilo.
Trošku mě zklamala krátká délka hry. Základní kampaň jsem měl hotovou za čtyři dny hraní, a to jsem to nijak nehrotil. No dobře, bylo v tom nedělní odpoledne, ale i přesto bych si uměl představit delší hru s větším množstvím přírodích sil a kouzel. Ten engine by to klidně unesl.
Je fakt, že jsem hru koupil na Steamu za laciný peníz, ale stejně bych si uměl představit alespoň dvojnásobek misí.
Kromě základní kampaně jsou ve hře Challenges - plnění úkolů na čas. To hrát nebudu, to mě nebaví.
Za mě 8/10. Za originalitu bych dal i 10/10, ale srážím dva body za krátkou kampaň.

Gears of War 3: Sbohem, Dome!

2011-10-04T22:30:00.006+02:00

Dominic Santiago. Dom. Nejlepší parťák.
Dom provázel Marcuse Fenixe celou sérií Gears of War. Bezpočtukrát Marcusovi zachránil zadek nebo ho léčil pod palbou. Byl to Dom, kdo byl u prvního killu Brumaka. Dom utíkal před Berserker a procházel střevy obřího červa v druhém díle. Dom, velký bojovník se zlomeným srdcem, který nikdy nerozdýchal smrt své manželky a dětí.
V Gears of War 3 zavítá Dom do svého rodného města Mercy.

Scéna u rodinného hrobu, kam Dom přináší amulet své mrtvé manželky, patří mezi ty nejlepší, jaké jsem ve hrách viděl.
A pak už přišel útěk z města a velký útok Locustů, který Dom zadržel jen za cenu vlastního života. Najel do největšího hnízda Locustů cisternou plnou paliva.

Gears skvěle pracují s postavami. Je fascinující, jak dobře umí podat takové zdánlivé klišé, jako je hrdinská smrt nejlepšího parťáka. Člověk věří Marcusovi Fénixovi každé slovo, protože Marcuse ve hře to bolí a dává to všem kolem sebe najevo.
V tom je velikost Gears of War. Ne v akčních řežbách, protože dobrých akcí jsem viděl spousty. Velikost je v těch postavách, v tom, jak lidsky hra umí podat i ty šílené testosteronové svalovce s puškami, kteří se brodí po kolena v krvi a rozřezávají nepřátele motorovou pilou. A přesto každý z nich je neopakovatelný a má svůj charakter, nese si své bolesti a svou tíhu.
Mám nedobré tušení, že Dom není poslední z Gears, který to v tomhle díle koupí. Nečetl jsem spoilery, tak se nechám překvapit.
Sbohem, Dome!

Gears of War 3: Řežba roku

2011-10-04T22:30:00.004+02:00

Gears of War je bez debat kultovní série. Jedničku jsem hrál napřed na PC a pak v coop módu na Xboxu. Totálně mě chytla a nepustila.
Druhý díl jsem hrál na Xboxu v coop módu, a opět to byl extatický zážitek.
Třetí díl vyšel teď nedávno. A je to jako vklouznout prsty do staré známé rukavice: hra začíná opět ve vězení, Marcus Phoenix musí znovu navléknout těžkou zbroj, do ruky vzít lancer s motorovou pilou a jít zachraňovat svět.
Po kataklyzmatu z předchozích dílů už ze světa, pravda, mnoho nezbývá: maličké opevněné enklávy přeživších lidí se zuby nehty drží při životě a brání se proti tradičním nepřátelům Locustům a novým nepřátelům Lambent (Světlušky). Ty se vyznačují svítící fluorescencí, hrůznými mutacemi a ničivými explozemi po smrti.

A jak se to hraje? Bezpochyby a na první pohled je trojka Gears pastva pro oči, mnohem výpravnější podívaná než předchozí díly. Je našlapaná grafickými efekty, až je to někdy možná na obtíž, protože v záplavě efektů se snáze ztrácí přehled po bojišti.
Co se týká vlastních bitev, řekl bych, že jsou leckdy frenetičtější. Nepřátel se rodí opravdové hory a člověk neví, kam dřív skočit. Přijde mi, že v jedničce a ve dvojce byly častější taktické přestřelky, kdy se obě strany kryly a nespěchaly. Vystrčit hlavu zpoza krytu bývalo leckdy koledováním si o nucený restart. Tady je to obvykle mnohem větší řežba a na nějaké taktizování zpravidla není moc čas, je to spíš o palebné síle.
O poznání aktivnější jsou tu i parťáci, pohybují se po bojišti, nabíhají dopředu a když mého vojáka nepřátelé na chvíli odstaví, tak to klidně dočistí sami.
Hodně kvalitně jsou udělané animované sekvence mezi kapitolami. Jako oslí můstky mezi levely fungují svěle. Ani zdaleka nejsou samoúčelné, výborně staví příběh a dokreslují atmosféru.
Aniž bych chtěl někomu dělat reklamu, je třeba poctivě říci, že hrát Gears bez microsoftího force-feedback gamepadu je poloviční zážitek. No dobře, tak tříčtvrtinový. To, jak force feedback reaguje na střelbu, zásahy a skluzy do krytu, dodává hře úžasnou šťávu. Funguje to tu stejně dobře, jako to fungovalo v předchozích dílech.
Jednu výtku k hratelnosti bych měl. Několikrát mi ve hře nastaly situace, kdy bylo nepřátel zkrátka moc, anebo byli na mě příliš silní. Stalo se mi několikrát, že jsem se pak nezmohl na nic, jenom na periodické chcípání trvající několik nepříjemných desítek sekund. Parťák mě vždycky oživil, já udělal pár kroků a už jsem zase ležel na zemi a čekal na oživení. Takové bitvy pak plně zvládli parťáci, zatímco můj voják buď ležel, anebo se zvedal. Pokud si pamatuji, stalo se mi to určitě při přestřelce před shozením výbušných brouků z mostu na leviathana ohryzávajícího křižník Raven's Crest, anebo při bitvě s běhající a narážející potvorou Flaming Berserker ve městě Anvil Gate.
Takovéhle momenty jsou opravdu otravné, nemám z nich dobrý pocit. Když už se něco zvrtne, tak by měl následovat restart, znovu a lépe, a ne to nechat za mě udělat UI.
Další věc, která mi trošičku nesedí, jsou boje s lidmi infikovanými Immulsion ve městě Mercy. Až moc mi to připomíná zombícké filmy, zvlášť když jdou s rozběhem pobíjet bajonetem. Tak to úplně neberu, to Gears nemají zapotřebí. Jsou to jen graficky efektní masová jatka, taktika veškerá žádná.
Abych té kritice dodal správnou perspektivu: tyhle věci jsou jen zanedbatelné drobnosti v celkové herní orgii, která se na hráče valí z monitoru. Gears 3 jsou úžasná, skvělá zábava a je opravdový požitek to hrát.

Grand Ages: Rome - Tarraco

2011-09-18T16:11:00.002+02:00

Tarraco byla poměrně oddechová mise pro Marka Antonia na dvě a půl hodinky hraní. Mise pro Gaia Julia Caesara si úmyslně ponechávám až na konec, doufám, že budou nejvýživnější :-).
Při prvním pokusu jsem se v této misi příliš rozmáchl. Brzy jsem zjistil, že mi došlo dřevo. V rosahu mých budov nebyly žádné stromy a na výstavbu vzdálené kolonie pro těžbu dřeva mi nezbýval materiál. nezbylo než misi rozjet znovu.
Město už bylo rozestavěné, ale poměrně nesmyslně. První věc, kterou jsem udělal, byl přesun pekárny a řeznictví do vhodnějšího prostoru.
Na mapě je poměrně málo polí a dolů. Cílem mise bylo najmout pět jednotek Triarii a dosáhnout větší produkce obilí a masa.
Záliv s městem byl obklopen náhorní plošinou s třemi galskými vesnicemi.
Naštěstí byly vesnice mírumilovné, téměř na mě neútočily, pouze se bránily. Celkem jednoduše jsem rozvinul město, nabral jednotku Triarii a spolu s defaultními Hastaty jsem si podrobil první z vesnic.
Ekonomické mise mám už celkem zvládnuté - pokud se nemusí stavět patricijské domy, je to celkem jednoduché. Doposud jsem musel stavět patricijské domy pouze v jedné z předchozích misí. I tady jsem se jim bez problémů vyhnul. Patricijské domy jsou nutné pouze pro pokročilé budovy jako jsou lázně, Pantheon, některé chrámy anebo soud. Na vojenské operace si člověk vystačí s equites.
Postupně jsem verboval další jednotky Triariů a zabral zbývající vesnice. Abych se nemusel moc zabývat stavbou kolonií u vzdálených dolů, radši jsem vesnice vypálil, obyvatelstvo odvedl do otroctví a využil v dolech. Dlužno říci, že v tomto aspektu jsou herní mechanismy až mrazivě historicky věrné. Pokud vím, žádná z konkurenčních her motiv otroctví takhle nerozpracovala. V Empire: Total War prý na poslední chvíli změnili otroky na politicky korektní slonovinu.

Grand Ages: Rome - Pompeje

2011-09-18T13:37:00.001+02:00

Mise v Pompejích zadává Marcus Crassus. V předchozích misích jsem pro Crassa vydělával peníze a bojoval se Spartakovými vzbouřenými otroky. V téhle misi je cílem finální zúčtování.
Mise je celkem náročná. Pompeje se rozprostírají pod Vesuvem na břehu moře. Jsou ze všech stran obklopeny barbarskými vesnicemi a ozbrojenými tábory. Z těch v pravidelných intervalech vycházejí nájezdnické hordy a vydávají se plenit.
Mapa je rozlehlá a působivá, s kouřícími krátery Vesuvu a jasnými známkami nedávného proudění rozžhavené lávy.
Zpočátku to bylo docela peklo. Nepřátelé se na moje město valili ze všech stran, nevěděl jsem, kam dřív skočit a neměl jsem čas ani doplňovat ztráty. Mojí první starostí proto bylo zachycení nepřátel a vybudování obranných věží.
Ukázalo se, že není nutné hradbami obkružovat celé město. Stačilo umístit pár věží na přístupové cesty a nepřátelské jednotky celkem ochotně ignorovaly moje hospodářské budovy a vrhaly se dobývat obranné věže.
Přesto jsem se nedokázal ubránit zničení odloučené kolonie na těžbu mramoru. Vzbouření otroci velkým obloukem obešli hradby, prošli průsmyky na úpatí Vesuvu a rozsekali moje mramorové lomy na kusy. Moje ubohé armády dokázaly barbary zastavit jen za cenu zničení dvou jednotek hastatů a demoralizování přeživších. Podruhé už jsem se na tomto místě zaskočit nenechal, zatarasil jsem horský průsmyk zdvojenou hradbou.
O něco později jsem začal budovat přístav. Na město zaútočili nepřátelé ze dvou stran, ve městě začaly vypukat požáry, zemětřesení mi zbořilo divadlo a do toho navíc vypukl mor. Ve chvíli, kdy mi nepřátelé demolovali Saturnův chrám, jsem měl vážné obavy, zda se mi podaří situaci zvládnout.
Naštěstí se po zničení první nepřátelské vesnice začala situace postupně zklidňovat. Začalo se mi dařit zachycovat útočící jednotky dříve, než stačily napáchat větší škody. Přesto mi docela dlouho trvalo, než jsem si troufl na další vzbouřenecký tábor.
Ve chvíli, kdy jsem získal bojové slony a naučil se posílat je v bitvě dopředu, už bylo v zásadě rozhodnuto. Dvě jednotky slonů, dvě jednotky hastatů a lučištníci si s nepřátelskými vesnicemi dokázali postupně poradit.
Mise je omezená z hlediska počtu vojenských jednotek, které smí hráč mít. Tady jsem bohužel neuspěl. Když mi Spartakovi vzbouřenci zmasakrovali dvě jednotky mých hastatů, nezbylo mi než vycvičit nové.
Jako mise se mi Pompeje hodně líbily. V konečné fázi jsem měl čas si pohrát s městem. Díky množství pobitých nepřátel jsem měl i nádherné fórum.

Grand Ages: Rome - Čtyři ostrovy

2011-09-13T22:28:00.004+02:00

Mise Čtyři ostrovy se nese ve znamení tažení Pompeia Magna proti pirátům. Mapa je rozdělená na rozsáhlé souostroví se čtyřmi většími ostrovy patřícími pirátům, několika menšími ostrůvky a centrálním ostrovem v držení Říma. Na centrální ostrov neustále útočí pirátské lodi a výsadky. Cílem mise bylo zničit všechny pirátské vesnice. Pro splnění vedlejších cílů však jsem navíc musel tohoto cíle dosáhnout beze ztráty jediné jednotky.
Mise naštěstí nebyla limitovaná časem. Měl jsem tak dostatek času na vybudování impresivního města a dostatečné námořní i vojenské síly. Celkem rychle jsem otevřel dva obchodní přístavy a zajistil si tak dostatek peněz. Asi největším problémem této mise byly pirátské výsadky. napřed v síle jedné či dvou jednotek, ale jak rostla moje vojenská síla, rostla i velikost nepřítelských armád. Piráti mi zničili několik budov na severním ostrůvku, kde jsem měl malou kolonii na těžbu železa a mramoru.
Ve chvíli, kdy jsem kolonii obnovil a opevnil hradbami, se karta začala pomalu obracet. Pirátské lodě byly často zachyceny věžemi ještě před tím, než provedly výsadek. Loď v ten moment zastavila a bojovala s věžemi na dálku. Boj, který nemohla vyhrát - na zničení jedné lodi mi obvykle padla jedna věž, ale zbývající věže práci dokončily.
V ten moment jsem měl prakticky vyhráno. Obrana se zredukovala na obnovu ničených věží. V klidu jsem si natrénoval impresivní armádu, včetně afrických žoldnéřů se slony a pretoriánské gardy.
Vybudoval jsem si také flotilu válečných lodí, které jsem chtěl využít na přepad pirátských osad. Proti nepřátelským lodím jsou moje lodě dost neefektivní, mnohem výhodnější je využít věží.
Pak už jsem vyrazil dobývat nepřátelské osady. Ukázalo se, že proti mé pozemní síle - dvě jednotky slonů, jedna jednotka pretoriánů a podpůrní lučištníci - jsou piráti bez šance. Pak už bylo celkové vítězství jen otázkou času.
Poprvé jsem si vyzkoušel podrobení dobytých vesnic. Tedy - vesnice lze buď podrobit, pak dodávají tuším nějaké suroviny a peníze, anebo srovnat se zemí a obyvatelstvo prodat do otroctví. Volil jsem druhou variantu, otroků v Grand Ages Rome není nikdy dost. Je mnohem výhodnější stavět kolonie s otroky než s občany - jeden trh s otroky uživí široké okolí výrobních staveb (zejména dřevorubeckých táborů, lomů a farem), zatímco při použití plebsu se musí postavit tolik insul, kolik je výrobních staveb.
Misi Čtyři ostrovy jsem si opravdu vychutnal. Tenhle styl hraní mi sedí - pomalé budování síly až k epické velikosti. V téhle misi se také naplno využila gigantická velikost map. Tahle mapa je opravdu velikánská.
Mezi bitvami jsem si vyhrál s městem. Válel jsem se v penězích, vyzkoumal jsem co se dalo a dosáhl jsem řady vojenských vítězství - a tak moje fórum na konci hry opravdu zářilo.

Ipad: Empress of the Deep - 9/10

2011-08-22T16:36:00.002+02:00

Empress of the Deep 2 je hide-and-seek adventura. Hra je příběhem dívky Anny, která se po probuzení na pláži dostane do tajuplného létajícího města. Při odemykání tajemství létajícího města postupně prochází sekce čtyř živlů a vyzve na souboj vládkyni města - svoji nehodnou sestru Pandoru. Story je to nekomplikovaná, příjemná a chytlavá.
Hra táhne především nádhernou grafikou. Létající město v oblacích je pojato v secesním stylu a působí vpravdě pohádkově. Jednotlivé lokace jsou graficky vymazlené jedna radost.
Hratelnost se opírá především o puzzle. Tipl bych, že zhruba 50% z nich je pojato jako hide-and-seek. Tato část je z celé hry asi nejtěžší. Adventurní část a tradiční puzzle jsou spíše jednodušší, ale rozhodně neurazí.
Hra není příliš dlouhá, ale na pár večerů mi vydržela. A byla to prima casual zábava, od které není problém odejít dělat něco jiného a kterou se vyplatí pustit, když zbyde čtvrthodinka času. Pro usnadnění hraní jsou ve hře hinty, takže dohrát to dokáže opravdu každý.
Odemykání jednotlivých sekcí města dedikovaných čtyřem živlům, osvobozování zotročených zvířecích maskotů a odčarování zajatých dětí fungovalo jako ta správná motivace, která mě spolehlivě držela u hraní.
Hudba je příjemná a atmosférická - popravdě jsem většinou měl zvuk vypnutý, abych nerušil spící manželku.
Pokud bych měl něco vytknout, tak jsou to animované sekvence pojaté jako trhaná posloupnost několika statických obrazů. To v dnešní době zamrzí.
Sečteno a podtrženo: mě to bavilo. Rzhodně jedna z lepších adventur. Za mě 9/10.

Grand Ages: Rome - stará dobrá pecka

2011-08-20T15:09:00.004+02:00

Grand Ages: Rome jsem měl na disku už od roku 2009, kdy tahle hra spatřila světlo světa. Tenkrát jsem ji snad jen vyzkoušel, zjevně jsem nepochopil herní mechanismy.
Ve své době tahle hra kdovíjak nezazářila, protože podobných her se objevilo více: Caesar IV, CivCity Rome a konec konců i přímý předchůdce Imperium Romanum. To všechno jsem ve své době hrál určitě víc než Grand Ages.
Teď jsem si poctivě prošel tutoriály a přečetl pár článků na webu, a hned se hraje lépe. A musím přiznat, že mě Grand Ages: Rome chytl.
Z hlediska herní mechaniky je Grand Ages klasický city builder. Oproti Caesarovi trošku jednodušší ve stavěcí části: nemusí se řešit transport a skladování surovin, co se na jednom místě vyrobí, je ihned k dispozici třeba na druhém konci mapy. To je zjednodušení, které mi určitě nevadí.
Docela fajn je vojenská část hry. Je tu 16 druhů bojových jednotek (Caesar IV má tuším jen 4). Každá jednotka má speciální útok, jehož použití může docela rozhodujícím způsobem ovlivnit průběh bitvy. Jednotky se mohou trénovat a obnovovat ve vojenském táboře. Hraje se to rozhodně líp než v Caesarovi, kde správa vojska vysloveně prudila.
Mise jsou poměrně rychlé: když se daří, dají se zvládnout do půl hodiny - hodiny.
Grafika je hezká. Budovy jsu detailní, domy mohou být těsně zapasované vedle sebe a tvořit tak skutečné obytné bloky. Město tak vypadá nejen realističtěji, ale i víc římsky. Římani po městě bloumají spíš na efekt, panáci nemají s ekonomickým chodem města nic společného.
Hodně potěší drobnosti, které hru obohacují: je možné si kupovat otroky a pomocí nich řešit těžbu a farmy. Forum reaguje na dosažený progress v misi: za každou bitvu přibude nový prapor, za ekonomický progress se objevují keříky. Vyloženě radost!
Mise jsou zařazené do období konce republiky. Každou misí provádí jedna historická postava a obsah mise docela pěkně pasuje s historickými událostmi. Teď jsem se v kampani propracoval k Markovi Crassovi (obchodně zaměřené mise) a Pompeiovi Magnovi (bojové mise).
Hodně fajn je vývoj postavy hlavního hrdiny. Po každé misi si může potrénovat nějaký ten perk usnadňující budoucí mise, případně koupit nemovitost, která přidá suroviny.
Každá mise obsahuje bonusové úkoly, za jejichž splnění hráčí získá větší finanční odměnu, případně se odemknou další nemovitosti. A tady je malý háček: některé z úkolů jsou bohužel limitované časem. To je něco, co u city builderů nemusím. Docela to stresuje, nesmím chybovat, musím rychle klikat a nemám čas se kochat krásným městem. Některé mise jsou docela husté, nezřídka je musím zkoušet na několik pokusů, než je zvládnu správně.
Přesto je to hodně zábavná záležitost: jsem docela zvědav, jak hratelné to bude dál. Přece jen jsem dosud na začátku, zatím stavím jen plebejské insuly a obydlí pro equites, nejvyšší stupeň - patricijské domy - jsem doposud nepoužil.

The Witcher 2: Dohráno - 10 z 10

2011-07-14T21:43:00.000+02:00

Tak jsem dohrál Witchera. Finální část je celkem krátká. Odehrává se v městě Loc Muinne, kde probíhá summit králů a jejich čarodějů.

Spoiler warning: v tomto příspěvku celkem hodně vyzradím. Kdo to máte rozehrané, tak to dál nečtěte.

Protože jsem si zvolil spolupráci s lidmi, dorazil jsem do Loc Muinne s Vernonem Rochem. Vyskytuje se tu i král Henselt skterého jsem v předchozím příběhu ušetřil.
Celkem lehce jsem zvolil možnost jít na pomoc Triss, která byla v zajetí v táboře Niflgaardu. Než jsem se k ní dostal, byla to celkem slušná bitva.
Nedokončil jsem side quest na zabíjení gargoylů. Než se mi podařilo vyčistit všechna místa, kde se vyskytují, došel jsem na místo sněmu a odtud už nebylo cesty zpět.
S pomocí Triss jsme demaskovali čarodějku Sílu de Tancarville, která stála za vraždami králů. Ukázalo se, že je v žoldu Niflgaardu. (A taky se mi nepovedlo jí během hry dostat do postele. Zajímalo by mě, jestli je to možné při jiném stylu hraní).
Než jsem si to s ní mohl vyřídit, uprchla magickým portálem a přivolala draka, který zaútočil na celé shromáždění. Opět práce pro zaklínače.
Souboj s drakem stál za to. Napřed jsem ho musel pořádně zrušit, pak jsem na něj naskočil a dostal jsem ho. Zraněný drak se zřítil do lesa a nabodl se na trčící kmen. Kupodivu, dostal jsem na výběr, zda ho dodělám, anebo ušetřím. Rozhodl jsem se ho zabít. (Doufám, že to nebyla chyba - možná si ještě zkusím to přehrát jednou jinak).
Když jsem se vrátil do města, čekal tam na mě Otho. Rozpovídal se a zodpověděl mi všechny otázky. I tu o Yennnefer, která je podle všeho v zajetí v Niflgaardu. Rozhodl jsem se Otha nechat jít - poté, co mi slíbil, že už nebude vraždit a že už ho nikdy neuvidím. Nedá se nic dělat, můj Geralt je dost mírumilovný a lidi většinou šetří.
Zaklínač 2 je skvělá záležitost. Vysloveně si říká o to, zkusit to sehrát ještě jednou - anebo několikrát, aby člověk viděl, co všechno mohlo být jinak. Nemá to chybu.
Na můj vkus bych si uměl představit ještě jednu dvě kapitoly, ale to už bych byl asi příliš náročný. Jsem zvědav, zda se dočkáme nějakého většího DLC, anebo rovnou dalšího pokračování. Příběh v téhle hře rozhodně není uzavřen, spíše jen rozehrán. Těším se, co bude dál.
Hrozně moc se mi líbil příběh. Stojí na solidním základě Geraltova světa ze Sapkowského knih. Tvůrci tento svět skvěle rozvíjejí - faktem je, že tenhle příběh se odehrává poměrně dlouho po událostech popsaných v knihách a pár let po prvním dílu hry (mimochodem, zajímalo by mě, co zrovna Andrzej Sapkowski píše a jak moc se podílel na tomto příběhu).
Všechny questy jsou vychytané a vymakané, většina z nich nabízí více cest k dokončení a volba má nějaké dopady na další příběh. To je vyložená radost, asi vrchol toho, co chtít od příběhu v RPG.
Velice mile překvapilo množství a kvalita hraných sekvencí. Je to skvělé, dobře to vypadá a má to hlavu a patu. Tohle můžu.
Z hlediska hratelnosti bych snad vytkl to, o čem jsem tu už psal - Zaklínač 2 je nejtěžší na začátku a čím víc věcí má ve svém arzenálu, tím snadněji se to hraje. Je tam pár obtížnějších akčních momentů, ale nic, co by frustrovalo a nedalo se zvládnout.
Spoustu herních aspektů jsem naplno neprozkoumal - alchymii a magii jsem využíval vysloveně doplňkově, šel jsem především cestou meče. V závěru hry, když už jsem uměl skupinové finishing moves, to byla docela pastva pro oči.
Drak je zabit, Triss zachráněna, vrahové králů jsou rozprášeni. Geralt se naposled zadívá na město Loc Muinne.
Sečteno a podtrženo, u mě 10 z 10.

IPAD2: Slay - 8 z 10

2011-07-08T21:54:00.006+02:00

Slay je super hra. Geniální v jednoduchosti. Hexová mapa je barevně rozdělená podle vlastnictví, každý hráč může ve svém tahu zabírat soupeřova pole a vytvářet jednotky podle toho, kolik má vlastních zdrojů. Může stavět obranné věže, anebo sloučit dva panáky na kopiníka (může zabíjet základní panáky a města), z kopiníka a základního panáka vyrobit rytíře (umí i zabít kopiníka a zabrat věž), posledním stupněm je baron(zabije vše až po rytíře, ale ne jiného barona).
Trik je v tom, že když soupeřové užerou příliš velký kus mého území, tak moje jednotky pojdou hlady. Totéž může nastat, pokud si nechám území zarůst stromy (ty se rozrůstají v každém kole). A to znamená zpravidla nenahraditelnou strátu a Game Over.
Obtížnost je tu stanovena pouze výchozím nastavením mapy. Na základní obtížnost je to celkem lehké. Na druhou už docela náročné. Na Hard jsem to ještě nikdy nedal a vydržel jsem nejvíc 15 tahů, než jsem to vzdal. Nejvyšší obtížnost jsem radši ani nezkusil.
Tleskám, tohle je skvělá hra. Navíc v základní verzi zdarma je asi 5 map pro každou ze čtyř obtížností, což představuje solidní porci zábavy.
Teď jsem vygooglil, že je tato super hra k dispozici i pro Windows. Vřele doporučuji vyzkoušet.

IPAD2: Jack of All Tribes

2011-07-08T21:53:00.006+02:00

Jack of All Trades je hra z kategorie Time Management. Jde o optimální využívání zdrojů - panáků z kmene - v daném čase. Panáci plní úkoly - staví a upgradují budovy, odstraňují kameny, pěstují potravu anebo kácejí stromy, ale rovněž mají své potřeby - potřebují dostat najíst, v dalších misích pak i napít koktejlů, případně pobavit ohňostrojem, divadlem anebo svezením na ochočeném dinosaurovi. To vše se ovládá ťapáním na příslušnou budovu.
Občas se v misích objevují puzzle mezihry typu Hide and Seek - najít zadané předměty ze ztroskotaného letadla anebo létajícího talíře.
Hra má celkem sexy grafiku a mise jsou příjemně variabilní. Není to moc o taktice, spíše se počítá rychlé rozhodování a určování okamžitých priorit. Mise jsou poměrně rychlé, každá se dá zvládnout za 5-10 minut. Ideální zábava před spaním.
O příběhu se tu moc nedá mluvit, titulky dialogů na začátku misí hru spíše doplňují. Hra stojí na roztomilé grafice. Každá mise se dá dohrát bez jakýchkoliv problémů, ale stinout ji v daném čase, to už může být docela výzva. Jsem někde v polovině a zatím se bavím přiměřeně. Jako kratochvíle před spaním - beru.

Facebook: FrontierVille - 5 z 10

2011-06-26T21:53:00.004+02:00

Frontierville je od Zynga Games, jedné z nejúspěšnějších herních společností současnosti. Hra je v zásadě stavěcí - hráči přijede s vozem na Západ, začne klučit les, budovat pole a ohrady pro zvířata.
Háček je v tom, že hra "žije" i když je hráč offline - les bují i tam, kde ho nechceme, úroda na poli vyroste a když se včas nesklidí, tak shnije. Ideální hra pro lidi, co to mají puštěné pořád a jsou schopni si občas odskočit do hry něco sklidit - a bohužel nehratelná hra pro lidi jako já, co mají na hraní čas od času pár hodin v kuse.
Hra je sociální. Lze tu kooperovat s přáteli, pomáhat jim na jejich pozemku a naopak od nich čerpat pomoc na mém pozemku. Hra na Facebook neustále spamuje, dožaduje se pozornosti a vede hráče k dalšímu hraní. Kdo by odolal, když mu jeho přítel posílá hřebíky a kladivo. Je to opravdu návykové, ale není v tom žádná skutečná hra.
Háček je v placených itemech. Ve hře je neuvěřitelná spousta cool itemů, které chcete mít na svém pozemku. Bohužel jsou k zakoupení za podkovy, které se nakupují převážně pouze za reálné peníze.
Celkem chápu, na čem Zynga games vydělávají. Děkuji, nechci. Hrál jsem Frontierville letos přes Vánoce, když jsem hledal práci. Od té doby, co ji mám, to hrát nemůžu - a vlastně nechci. Protože je to o ničem. Mít nejvíc cool pozemek je pro mě o ničem, bohužel. Protože se k tomu nemůžu dobrat vlastním dobrým hraním, ale jen a pouze vytrvalým neustálým klikáním a kupováním podkov za reálné peníze. Věřím, že do toho někteří lidé mohou narvat víc peněz, než za normální plnohodnotnou hru na PC z obchodu.
Za mě 5 z 10 - za roztomilou grafiku a chytrý, ale taky vypečený herní koncept.

IPAD2: Tap Zoo - 2 z 10

2011-06-26T21:45:00.003+02:00

Tap Zoo je pro mě zklamání. Hra má primitivní casual koncept, stejný jako hry od Zynga Games na Facebooku. Hráč je odměňován za to, že v daný čas na něco klikne - například na klec s opicí.
Děkuji, nechci. Hrál jsem na Facebooku Frontierville a stačilo mi to. Od Tap Zoo radši dál - i proto, že to ani zdaleka nemá tak chytlavou grafiku jako Frontierville. Za mě 2 z 10.

IPAD2: Angry Birds 2 - 10 z 10

2011-06-26T21:26:00.003+02:00

Miluju Angry Birds. Hrál jsem je napřed na Palm Pre2 mobilu, pak na Ipadu a teď vidím, že jsou i na PC.
Každopádně a dotykovém zařízení se to hraje mnohem líp. A je to super zábava. Osobité kouzlo Angry Birds stoji na jednoduchém principu a výborném provedení.
Angry Birds jsou asi nejslavnější dotyková hra. Po Česku už visí billboardy tuším od T-Mobile, které lákají na smartphony pmoocí Angry Birds. Kdo nezkusil, neuvěří. Pro mě 10/10.

Ipad 2

2011-06-26T21:21:00.002+02:00

Rozhodl jsem se, že sem čas od času zařadím krátký textík o hrách na IPAD2. Koupil jsem si ho nedávno a vyzkoušel jsem spoustu her.
Je to o dost jiné, než hry na PC. Je to hodně o hratelnosti, o tom, jak ta která hra umí těžit z IPADího ovládání, anebo se s tím naopak pere.
Hry na IPAD jsou většinou kratší hříčky, případně segmentované do kratších levelů. Řadu herních kategorií úmyslně pomíjím - například většinu puzzle her anebo sociální hry ala Facebook.
Přesto jsou ale některé kusy tak podařené, že o nich sem chci napsat.

The Witcher 2: Plnokrevné dobrodružství

2011-06-26T20:22:00.003+02:00

Zaklínač 2 je plnokrevné dobrodružství. Má přesně tu správnou hratelnost, která člověka nepustí jít spát, dokud neodehraje další kus, aby se dozvěděl, jak je to dál.
Mám za sebou prví a druhou epizodu. První epizoda (prolog nepočítaje) se odehrávala v bažinatých lesích a osadě Flotsam. Skvělý děj vyvrcholil epickým soubojem s obrovskou chobotnicí Kayranem.

Po zabití Kayrana se Geralt utká s Lethem, Kingslayerem, vrahem krále Foltesta. Asi doposud nejsložitější souboj ve hře končí Geraltovou prohrou: Letho je rovněž zaklínač a disponuje nepěkným vražedným arzenálem. Souboj s Lethem jsem hrál snad půl večera.
Opět se tu hra větví: má Geralt pomoci elfovi Iorvethovi, vůdci Scoia'Tael, anebo špiónovi Vernonovi Roche?
Vybral jsem si Vernona. Postava Geralta je mu zavázaná za pomoc při útěku z vězení, zatímco Iorveth se i tady ve druhém dílu chová jako nafoukaný parchant.
Druhá kapitola se odehrává v Aedirnu. Jak tak čtu na Internetu, tady se hra zásadně liší podle toho, zda Geralt zvolil Roche anebo Iorvetha. Ve Withcerovi neexistují správné volby, každá cesta v sobě nese háček, který se objeví, když se to hráči hodí nejméně.
Ve Witcherovi 2 je taky sex. Je ho přiměřeně, pasuje do děje a rozhodně nepůsobí násilně anebo vulgárně. Když se hráč snaží, může si Geralt užívat i s lehkými děvami v bordelech. Kromě toho ovšem to může zkoušet i na plnokrevné ženské postavy. Witcher je dospělá hra bez cenzury, a zaplaťpánbu za to. Jen víc takových.
V Aedirnu se odehrává bitva mezi vojsky krále Henselta a vzbouřenci pod vedením Saskie the Dragonslayer. Obě vojska jsou oddělena démonickou mlhou plnou přízraků vojáků, kteří zde padli v bitvě před třemi lety. Geralt musí sejmout z krále Henselta prokletí a zlomit kouzlo přízračného vojska.
Moc se mi líbí bohatý děj. Je až neuvěřitelné, kolik filmových sekvencí v herním enginu hra obsahuje. Dialogy jsou výborně napsané a postavy jsou reálné, plnokrevné a rozporuplné - právě tak, jako v životě.
Finále druhé kapitoly se odehrává po odstranění přízračné mlhy. Geralt a Roche se probojují do trpasličího města Vergen, které je pod útokem Henseltových vojáků.
Je neskutečné, jak skvělou atmosféru mají masové scény v Zaklínačovi. Byť tu lze zasáhnout do děje jen v přísně definovaných momentech (a že je tu bojových akcí až dost), bojové momenty s desítkami válečníků jsou prostě skvělé.
Geralt a Roche opět přijdou o chlup pozdě. Kingslayer už je někde pryč (a navíce se začíná ukazovat, že to s jeho nepřátelstvím vůči Geraltovi nebude zas tak strašné - začínám mít podezření, že nakonec budu bojovat na jeho straně). Čarodějka Síla de Tancarville tak na poslední chvíli unikla magickým portálem.
A další dilema: zabít krále Henselta, anebo ne? Je to bezesporu mocichtivý a krutý parchant, ale na druhou stranu je to dobrý král hájící svoji říši.
Nechal jsem ho jít. Bezpochyby toho budu později litovat.

The Witcher 2: První dojmy

2011-05-21T20:25:00.004+02:00

Druhý Zaklínač je luxusní hra. Grafika je tak parádní a epická, až je mi líto na blog dávat jen zmenšeniny. Tak nádherné prostředí a postavy jsem ještě ve hře neviděl.

Úvodní tutorial odehrávající se při dobývání hradu je neuvěřitelně promakaný. Sledovat, jak vojáci obsluhují balisty a katapulty, byla čistá radost.

Bojové scény jsou skvěle animované a je radost se na ně dívat. Geralt má vynikající fatality sekvence, které se čas od času povedou. Je to pastva pro oči.

Co se týká vlastního boje, je dost náročný. První vážnější šarvátku jsem hrál dokola snad hodinu, než jsem se naučil, jak se chovat a jak se pohybovat. Tradiční přístup tu nefunguje - dostat se mezi několik nepřátel anebo na dosah obouručního meče v rukou rytíře je přímá cesta ke smrti a reloadu.

Když se ale Geralt správně pohybuje, využívá své rychlosti a Znamení, je nesmírně mocný a dokáže si poradit i se značnou přesilou.

Některé herní pasáže jsou poměrně obtížné. Boj na cimbuří, na které nalétává drak a postupně je zapaluje, mi přišlo až nechutně husté. Dodělal jsem to jen se štěstím, ne že bych to nějak prostřelil. Na druhou stranu, šerm s elfy Scoia'Tael byl dětskou slavností, kterou jsem dal snado napoprvé.

Zaklínač je nesmírně příběhový. Je našlapaný naskriptovanými sekvencemi, které plynule přecházejí v akci a naopak. Funguje to návykově, je dost těžké se od hraní odtrhávat.

Po dobytí hradu se Geralt připlete k vraždě krále Foltesta.

Cesta za očištěním vlastního jména začíná ve vězení, ze kterého musí utéct. Tady jsem si poprvé vyzkoušel stealth pohyb. Nějak extra to nefungovalo - Geralt sice umí efektně zapalovat a zhášet pochodně na zdech, ale stráže si nosí pochodně s sebou. Dostat některého z nich zezadu obuškem se mi nepovedlo ani jednou.

Lituji, že není k dispozici česky nadabovaná verze. Dabing je jen v polštině, angličtině, němčině a snad francouzštině. České titulky jsou bohužel jen v krabicové verzi. Hru jsem si koupil přes Steam a české titulky jsem s lehkým srdcem oželel.
Má to jednu nevýhodu: Geraltův přítel Marigold se tu jmenuje Dandelion a Triss Ranuncul je Triss Merigold. Podezírám českého překladatele Szapkowského knih, že se chybička vloudila hned při prvním překladu a už to tak zůstalo.

Assassin's Creed Brotherhood:Dohráno - 10/10

2011-05-06T16:48:00.004+02:00

Ani jsem nestihl popsat všechny vychytávky AC2B, a už jsem to dohrál. Docela mě to překvapilo: šel jsem splnit misi do Andělského hradu, a už jsem se zamotal do závěrečné sady misí, ze které už nebylo návratu.
Tak jsem dohrál hru, aniž jsem získal všech šest klíčů k Lair of Romulus skrývající (zřejmě) epické brnění.
Telegraficky, co se mi na AC2B líbilo a čím se odlišuje od předcházejícího dílu:

ještě lepší město
fantastické mise kolem Leonardových vynálezů - rogallo, tank, metač zápalných lahví z jedoucího vozu a plovoucí ohňomet
skvělý děj točící se kolem pádu Cesare Borgii
převratné trénování družiny assassinů - pomocníků
možnost skoupit a zrenovovat starověké římské památky - vždycky jsem chtěl vlastnit Koloseum!
jízda na koni i po městě! (předchozí díly to dovolovaly pouze v otevřené krajině)
nové zbraně - kuše a jedovaté šipky
rozsáhlé bitvy - dobývání
a ještě jednou úchvatné město - renesanční Řím tak živoucí, jak jen může být. Plnokrevné město od Vatikánu po Laterán, od Andělského hradu po Caracallovy lázně.

Na Internetu jsem se dočetl, že příští Assassin's Creed bude z Istanbulu. Už se nemůžu dočkat!
Za mě opět 10 z 10.

Assassin's Creed 2 Brotherhood: Skvělé pokračování

2011-05-06T16:46:00.006+02:00

Brotherhood je třetím dílem mé oblíbené série. Z hlediska enginu je stejný jako dvojka. Děj je opět zařazen do prostředí italské renesance, tentokrát do Věčného města Řím a. Tam jsme se krátce podívali na konci druhého dílu, ale teprve Brotherhood dává Římu zazářit v plném lesku.
Brotherhood je úchvatná hra. Už z AC2 jsem byl nadšený, ale Brotherhood posouvá laťku ještě o hodný kus výše.

Většina drobností, které ve druhém díle nebyly zcela dotažené, tady prostě svítí. Sbírání pokladů už není jen bezduchá rutina, ale je součástí questů. Řím je v moci rodu Borgiů, a než si Ezio může začít kupovat obchody anebo základny prosvé bratrstvo, musí město pěkně čtvrť po čtvrti osvobodit.
Řím je našlapaný historií a památkami, nejen z doby renesance, ale především z antiky. AC2B využívá tyto bohaté kulisy do mrtě.

Ve hře tak najdeme nejenom Koloseum, Pantheon, Andělský hrad a Vatikán (katedrálu svatého Petra teprve nedávno začal stavět neznámý sochař Michelangelo Buonarotti), ale i všechny římské pahorky a brány, Forum Romanum, Caracallovy lázně a kasárna Pretoriánů.
A opět: prostředí tu není jenom kulisou s historickým espritem, ale nedílnou součástí herního designu. Vloupání za Lucrezií Borgií do Andělského hradu je čistá radost a mise s pašijovými hrami v Colloseu je prostě skvělá - o to víc, že v době renesance se v Koloseu opravdu hrávaly pašije ...

Děj opět vychází z historického pozadí. Shodou okolností jsem nedávno četl knížku Rodina od Maria Puza (autora Kmotra) pojednávající o této době a rodině Borgiů. Je opravdu radost narazit ve hře na borgijského zabijáka, který má svůj zcela historický předobraz.
Potěší funkční jezdecké souboje, koně v ulicích a bohatý pouliční ruch, který je ještě lepší než v AC2.

Shogun 2: Multiplayer

2011-04-03T13:26:00.001+02:00

Shogun 2 přináší inovaci i v multplayeru. Vedle klasických multiplayer bitev a multiplayer kampaně je tu navíc režím avatara. O co jde? Strategická mapa tu je potlačena na minimum. Hráč pouze vybírá provincii, kterou chce zabrat. Pro úspěšné zabrání musí zvítězit v multiplayerové bitvě.

Funguje to podobně jako RPG. Zabíráním provincií roste zkušenost avatara a hráč mu může vybírat různé perky.

Co mě hodně potěšilo jsou docela široké možnosti customizace vzhledu avatara. Za dosažené achievementy - a to včetně těch za singleplayerovou kampaň - získává hráč různé prvky vzhledu: přilbu, chochol, masku, různé části brnění. Má to vliv pouze estetický, ale dává to avatarovi skutečně osobitý rozměr. Škoda, že avatar nefunguje i v single-player kampani!

Svoji první multiplayerovou bitvu jsem prohrál jako sedláci u chlumce. Zkušený soupeř mě obklíčil jízdou, z boku rozvrátil moje lučištníky a jeho samurajové rozsekali moje jari ašigaru jako rýžový papír. Zjistil jsem, že bez možnosti zapauzovat jsou bitvy těžké jako hrom: nevěděl jsem kam dřív skočit.

Při druhé bitvě jsem si už dal větší pozor. Soupeř měl několik jednotek s puškami, bojové mnichy s naginatami a jízdu. Já jsem měl tři jednotky jari ašigaru, dvě lehké jízdy, čtvery lučištníky a dvě jednotky ašigaru s katanami.

Vyvedl jsem svoje jednotky do obranného postavení na nevelkém návrší uprostřed mapy. Soupeř zalezl do lesa, zřejmě počítal s tím, že se poženu do útoku. Moji ašigaru lučištníci ale začali zdálky ostřelovat jeho postavení a soupeři nezbylo než vylézt z lesa ven a zaútočit.

Docela se mi povedl útok jízdy z levého křídla na bojové mnichy ozbrojené puškami, ale hned vzápětí mi jízdu rozbili mniši s naginatami. Boj ve středu byl dlouho nerozhodný, moji ašigaru celkem neúspěšně bušili do soupeřovy obrany. Soupeř navíc výborně pracoval s jízdou a dvakrát mi rozvrátil střeleckou pozici.

Nakonec všechno rozhodli moji lučištníci. Uchoval jsem si jich dostatek, aby byli schopi postupně rozstřílet nepřátelskou pěchotu a zahnali ji na útěk.

Musím říct, že multiplayer bitvy jsou mnohem větší adrenalin než singleplayer. Je tu menší prostor k taktizování, bitvy jsou přímočařejší a rychlejší. Nelze vůbec předpokládat, co soupeř udělá. Asi multiplayer moc hrát nebudu, vyžaduje to až příliš soustředění a napětí, na což po náročném pracovním dni zpravidla nemám náladu. Každopádně kvituji, jak dobře se Shogun 2 s multiplayerem vypořádal. Umím si dobře představit, že pro řadu hráčů bude multiplayer jasná a jediná volba a singleplayer ani hrát nebudou.

Shogun 2: Dohráno, 10/10

2011-04-03T13:25:00.003+02:00

Posledních pár herních let bylo docela slušné peklo. Sice jsem dokázal expandovat na západ, ale na východě Honšú mě okusoval silný rod Hódžo. Chyběly mi peníze, protože jsem v závěru hry podcenil vlastní ekonomický rozvoj a spolehl se na obchod. Jakmile vypadla podstatná část obchodu se spojenci, byl jsem rázem v problému. Taktak jsem udržel vyrovnané hospodaření.

Navíc se mi začaly bouřit už dávno zpacifikované provincie. Musel jsem potírat vzbouřence uvnitř vlastního území a chvílemi jsem nevěděl, který požár hasit dřív.

Naštěstí na východě šlo všechno dobře a podařilo se mi konečně získat 40 provincií potřebných k vítězství.

Závěrečná statistika tady na obrázku sumarizuje, čeho jsem ve hře dosáhl. Kampaň má velice dobře udělanou dynamiku, počáteční expanze je hodně rychlá, střední hra byla hodně o diplomacii a strategii a závěrečná fáze hry je krutý boj o přežití a udržení expanze. Kdybych po dobytí Eda počkal s expanzí a napřed pořádně zvelebil získané území a upgradoval stavby, možná by se mi hrálo snadněji.

Vůbec jsem to nehrál na vazaly. Oproti Empire Shogun neumožňuje věnovat spojenci nebo vazalovi provincii, při vyjednávání lze pouze uplácet a hrozit.

Je docela škoda, že se mi nepovedlo udržet si spojence až do konce. Zajímalo by mě, jestli to vůbec jde. Možná pomocí velké kupy peněz.

Potěšila mě závěrečná animace. Stejně jako v prvním díle Shoguna, i tady je nesmrtelný daimjó stvárněn do sochy stojící v moderním Japonsku. Můj znak klanu Takeda se krásně vyjímá na billboardu v levé části screenshotu. Tohle se vážně povedlo.

Kdybych měl Shoguna zhodnotit jako celek, tak musím říct, že jsem z něj nadšený. Ta hra se prostě povedla. Je to Total War jako řemen a navíc má svůj zcela osobitý charakter. Za mě 10/10.

Shogun 2: End game

2011-04-03T13:06:00.002+02:00

Hlavní město Edo je střeženo vojsky šóguna. Ten se chová celkem pokojně, dokud hráč nabírá sílu. Jakmile ale přesáhne množství držených provincií určité množství (kolem 10), začne šógun zlobit a není s ním moc řeč. V Edu má dva stacky nabušené armády.

Rozhodl jsem se zbavit se šóguna, jakmile se moje jednotky probojovaly do blízkosti Eda. Hlavně proto, že mi provincie bránila v pohybu a zdržovala moje armády táhnoucí na západ.

Využil jsem schopností svých agentů a napřed jsem uplatil jednu ze šógunových armád a druhou jsem rozvrátil pomocí ninji. Pak už byl čas zaútočit na hrad.

Samotný hrad v Edu je nechutně veliká a dobře hájená pevnost obklopená vodním příkopem. Na její zdolání jsem potřeboval dvě plné armády. První armáda pod hradbami skoro vykrvácela a vystřílela všechny šípy, ale podařilo se jí zdolat první kruh opevnění.

Pak už to šlo celkem hladce, jen jsem se nesměl ukvapit. Zaujal jsem postavení na prvním kruhu opevnění, zabral pár věží a držel pozice. Když lučištnící vystříleli všechny šípy, stáhl jsem je z bitvy a počkal, až dorazí čerstvé posily. Noví lučištníci s toulci plnými šípů rozstřileli šógunovy jednotky hájící vnitřní pevnost a soustředěnému útoku všech jednotek už zbylí obránci nemohli čelit.

Tak jsem se stal šógunem, ale ještě jsem neměl zdaleka vyhráno. Vlastnil jsem asi 18 provincií, ale pro konečné vítězství jsem jich potřeboval 40. To je tak 3/4 Japonska.

Jak jsem postupně rostl, začali ode mě odpadávat spojenci. Ještě s rodem Imagawa jsem si dokázal poradit. Rod Hódžo, po jehož boku jsem vybojoval řadu bitev, jsem ještě chvíli udržel ve spojeneckém stavu pomocí úplatků.

Po čase však ani to nepomáhalo a i Hódžo se postavil proti mě. Zabral mi dvě tři provincie, skončil výnosný obchod a najednou mi začaly chybět peníze.

Shogun 2: Námořní bitvy

2011-03-27T14:35:00.002+02:00

Námořní bitvy prodělaly v Shogunovi revoluční změnu. Je tady skutečně funkční pobřeží! Většina bitev sice probíhá na otevřeném moři, ale když nic jiného, pevnina je alespoň vidět na obzoru.

Shogun ale umí i mělčiny, průlivy a ostrovy - podle toho, kde na strategické mapě bitva probíhá. Tak tomu říkám skutečná revoluce!

Japonské lodě jsou celkem neforemné škatule poháněné vesly. Odpadá tak práce s větrem, která byla v předchozích dílech stěžejní.

Zatím mi přijde, že střelecké lodě mají výraznou převahu nad bune - obrněnými loďmi stavěnými na zahákování a boj na blízko.

Moc pěkně vypadá, když se šípy s drnčením zapichují do palub lodí. Takhle promakané modely lodí s vesly si přimo říkají o zpracování například antické tématiky. Pevně věřím, že příští Total War hra bude opět Rome anebo Alexander.

Je krása dívat se na animaci při zahákování. Samurajové nahazují lana s kotvičkami, přitahují nepřítelskou loď a přeskakují přes palubu. Tohle všechno sice už uměl Empire: Total War, ale teprve Shogun má na lodích ty správné počty mužů, aby to vypadalo tak pěkně.

Shogun 2: Daimio na pochodu

2011-03-27T14:20:00.003+02:00

Na Shogunovi 2 se mi moc líbí,jak tu funguje diplomacie. Více než polovinu herní doby strávím na strategické mapě. Hlavně na začátkyu hry je třeba hodně sledovat spojenectví a obchodní dohody a velmi pečlivě vážit, na koho se vyplatí zaútočit a kde je lepší usilovat o mírovou spolupráci.

Více než dříve tu platí, že je třeba útočit pouze za podmínek, které se hodí mě.

Co se týká dobývání měst, nemám-li zdrcující převahu, radši obléhám a necháp soupeře, aby mě napadl. Obranná hra je zpravidla bezpečnější, zvlášť pokud mám dostatek střeleckých jednotek.

V téhle hře jsem vsadil na spolupráci s rody Hódžo a Imagawa, které mi chrání jižní a východní bok. Útok jsem vedl zpočátku na sever a pak zejména na západ. Po 25 letech hraní (100 tahů) mám teď poměrně pohodlnou převahu a jsem schopen v poli držet dvě silné armády. To mi poskytuje výhodu nad většinou rodů, které staví do pole jednu silnou a jednu slabší armádu. Tažení pak často rozhodne jedna rozhodující bitva, po které se protivník vojensky zhroutí a obsazení jeho území pak jen otázkou rychlého postupu.

V bitvách nestíhám sledovat detaily. Řídím bitvy shora, jen občas si vychutnám pěkný útok. Využívám ukládání replayů bitev a pouštím si pěkné kousky znovu. Stojí to za to, když si můžu užít epické boje. Z hlediska animace bitevní vřavy nemá Shogun konkurenci, probíhá tu spousta dílčích soubojů a boj je neuvěřitelně realistický.

Asi jedinou výtku mám k situaci, kdy jízda honí a pobíjí prchající nepřátele. Často se stane, že všichni koně z jednotky najednou zatočí a opíšou kruh, aby se dostali k dalším nepřátelům. To působí dost nepřirozeně, na rozdíl od útočných akcí, kdy se jednotky chovají skutečně chaoticky a realisticky.

Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem na začátku jedné bitvy vyplašil v lese stádečko jelenů. Že se po bitvením poli potulují koně, kteří ztratili pána, to jsem v Total War už viděl, ale jeleni mě opravdu překvapili. Tomu říkám smysl pro detail!

Total War Shogun 2 je boží

2011-03-19T14:05:00.001+01:00

Hrál jsem všechny hry Total War, nemohl jsem si nechat ujít ani nejnovějšího Shoguna 2. Už první Shogun, zakladatel série, mě totálně uchvátil: bylo to jako zjevení, první hra operující s 3D terénem a jednotkami ve formaci (pravda, v první Shogunovi byly jednotky ještě dělány pomocí 2d spritů - tuším, že i první Medieval byl takový, plnohodnotná 3D grafika jednotek dorazila až s Rome).

Celkem nedávno jsem si hrál s Napoleon:TW a nějak podvědomě jsem čekal, že Shogun 2 bude hodně podobný. A ono to tak není. Shogun přináší velikou spostu novinek, je to opravdu kvalitativní posun v celé sérii, ne jen prostá evoluce.

Shogun je velmi japonský. Od prvního menu přes grafiku na hlavní mapě, popisy jednotek i tutorial, až po vlastní bitvy - všechno je velmi japonské, a tím zcela odlišné od předchozích her.

Přepracování doznala hlavní mapa. Hra je výborně odladěná a výkonově optimalizovaná - mám v čerstvé paměti Napoleona, který se na velké mapě docela nechutně škube. Tady je vidět mnohem víc detailů - po mapě běhají kuliové s vozíky zboží, nad horou Fudži se vznáší orel, a všechno to šlape nádherně plynule bez sebemenšího zaváhání.

Zpátky je proslov velitele před bitvou - pokud si dobře vzpomínám, naposled jsme to viděli v Rome (ostatní díly už to vypustily). Tady je zpět a je to super.

Shogun nešetří na animacích, které jsou tentokrát dobře udělané a neotravují. První vyrobená jednotka nového typu je uvedena videem, které představí její siné i slabé stránky.

Výborná a tradičně bohatá je encyklopedie, vysloveně oceňuji citace z japonských haiku a básní, které jsou často hodně vtipné.

Funguje tu opět rod a rodová dynastie, adopce generálů a čest. Co mě hodně těší je diplomacie - v předchozích dílech byl často problém uzavřít nějaká spojenectví, tady mám po pár letech hry kolem sebe samé spojence a musím se rozhodovat, kam útočit, abych si je nenaštval.

Čistá radost jsou bitvy. Bitevní AI je hodně chytrá - v Medievalu jsem většinu bitev vyhrával díky obchvatům jízdy do týla a pobitím nepřátelských lučištníků. To tady většinou nefunguje, lučištníci jsou většinou dobře bráněni záložními jednotkami kopiníků.

Terén v bitvě se generuje podle postavení na hlavní mapě a dělá to velmi dobře. Je hodně členitý - takhle členitý terén ještě v Total War hrách nikdy nebyl, a je to dobře. Čím členitější terén, tím víc prostoru k zajímavým zvratům a bitevním variantám. Je krása vidět na bitevním poli zasněženou Fudži anebo dobývat pevnost na útesu nad mořem!

Napoleon: Total War - egyptská kampaň dokončena

2011-03-06T18:04:00.005+01:00

Po téměř roce jsem se vrátil k Napoleon: Total War. Dokončil jsem egyptskou kampaň. Čekalo mě pár obranných bitev u Káhiry s generálem Kléberem a pozemní kampaň u Gazy s generálem Desaixem.
Napoleon s první armádou si vyrazil na Kypr. Naše ubohá flotila transportních lodí se musela držet daleko od břehů, aby se vyhnula Turkům i Nelsonovi. Dobytí Nikósie pak neutralizovalo brtiskou hrozbu ve Středomoří. Až mě překvapilo, kolik vojáků tam Britová měli. Co je Nelsonovi platná jeho flotila, když nemá kde zakotvit?
Z Kréty jsem se stáhl zpět do Libanonu. Čekal mě nejtěžší oříšek - dobytí Damašku.
Naštěstí se hloupí Turci nechali vylákat z pevné pozice ve městě a vytáhli na planinu. Tam už si s nimi poradily francouzské muškety a děla.
Napoleon se mohl vrátit do Francie jako vítěz. Vděčným lid jej pak v katedrále Notre Dame prohlásil císařem. Vive l'Empereur!

(Znalci vědí, že v reálu Napoleon ztroskotal před Accrou. Ačkoliv pokořil Egypt, Palestinu se mu dobýt nepodařilo. Po návratu z neúspěšné kampaně jej čekala druhá kampaň v Itálii, kterou završil skvělým vítězstvím u Marenga. Teprve pak se mu otevřela cesta k trůnu.)

Two Worlds II

2011-01-31T21:36:00.003+01:00

Hrál jsem první díl Two Worlds a dost se mi to líbilo. Přestal jsem s tím, sám nevím proč. Asi se tomu říká nedostatek Immersion.
Druhý díl Two Worlds se mi zatím líbí podstatně víc. Začátek hry je promakaný tak, jak jsem to u tohoto typu RPG snad asi neviděl. Dějem našlapaný úvod hry - útěk ze zajetí Temného pána s pomocí skřetů a první kroky na skřetím ostrově jsou výborně vychytané, jednotlivé schopnosti jsou hráči předkládány pomalu, postupně a logicky, ve vazbě na děj. Čistá radost.
Graficky je hra vymazlená. Co jen dovede se světlem udělat tmavá kobka, hradní sál s vyleštěnou podlahou a pochodněmi anebo vzduch tetelící se nad rozpálenou savanou! Grafické provedení některých NPC je úžasné - za všechny hned úvodní skřeti a jejich věštkyně.
Krajina je opravdu otevřená, lineární pasáže se nekonají - a je to jedině dobře. Dohlednost je daleká, až to překvapí. Hoši z Two Worls měli vychytané Level-of-detail už v prvním díle a i tady to šlape jedna radost.

Jakmile jsem se teleportem přemístil do vesnice v savaně sužované suchem, začala ta pravá hra naostro: volný svět, hráči - vyber si, kam půjdeš a co zkusíš. A připrav se na to, že některé úkoly jsou teď nad tvoje síly a dozraješ k nim až později.
Velmi brzy jsem získal prvního koně. Toulky na koni savanou a lov divoké zvěře je zábavný a neomrzí. První questy ve vesnicích v savaně jsou nápadité a pěkné, závody na koni mi připomněly legendární pecku Red Dead Redemption.
Hra se ze všech sil snaží odbourat fantasy klišé. Skřeti tu jsou sympatičtí chlapíci, kteří hrdinu vytáhnou z hradu Temného mága (který ale bohužel vypadá jako Sauron, i když jeho poskok má helmu s jelením parožím). Potěší Varnové - bytosti podobné snad egyptskému šakalímu bohu Anubisovi.
Questy mě vysloveně potěšily variabilitou. Do pouštní části města se dá dostat snad čtyřmi různými způsoby - hráči, vyber si, zda pomůžeš starému písaři anebo jeho ženě, zda si koupíš informaci o podloudnické cestě skalním průsmykem anebo ji získáš tím čtvrtým způsobem (na který si už nemůžu vzpomenout :-) ). Nevídaná variabilita a opravdová radost - tohle mám na RPG hrách rád.
Jsem sám vědav, jestli to bude takhle šlapat i dál. Přiznám se, že pouštní sekvence, kdy jsem se probíjel přes tlupy Varnů do pouštního města, začala trošku sklouzávat k rutině. Ale rozhodně se to hraje mnohonásobně lépe než zpackaný Gothic IV.

Hyjal

2010-12-18T16:39:00.002+01:00

Hyjal v Cataclysmu je vlastně potřetí upravená zóna. Legendární místo finální bitvy ve Warcraft III je neustále v hledáčku pozornosti vývojářů. Už jsem tu psal o raidu v rámci Burning Crusade.

V Cataclysm hra začíná hned u World Tree Nordrassilu. Hyjal je napaden plamennými démony pod vedením Ragnarose, který uzavřel spojenectví s Deathwingem. Při jednom z prvních questů jsem se proletěl na zeleném draku a viděl jsem oba ultimátní bossy před vstupem do instance.

Moc mě těší, že jsem se brzy setkal také s Malfurionem Stormrage. Tento hrdina Války prastarých a bitvy o Mount Hyjal z Warcraft III je skutečnou legendou světa Warcraftu. Vím, že se ve hře vyskyoval již dříve v několika questech, ale osobně jsem ho ve WoW potkal až nyní.

Příběh Hyjalu je vlastně příběhem o boji proti pronikajícím plamenným démonům a Twilight Hammer. Postupně jsem osvobozoval a vyvolával prastaré zvířecí bohy, kteří zmizeli ze světa při Válce prastarých.

Perfektně je tu uplatněna technologie phasingu. Jedna z částí Hyjal je nejprve hořící zemí plnou ohnivých elementálů, po splnění questové linie se však promění v zelenou zemi s vegetací zvolna bující z černého popele. Pocit, že to já jsem vyhnal elementály a změnil tenhle kousek světa, nemá chybu!

Epizody s vyvoláním vlčího boha Goldrinna, okřídlené bohyně Aviany a na závěr samotného Cenariuse mají epický náboj. Musím přiznat, že Válka prastarých je mou oblíbenou epizodou ze světa Warcarftu. I díky trilogii Richarda A.Knaaka, která patří k tomu lepšímu, co se dá o světě Warcraftu přečíst. Proto jsem si questění v Hyjal mimořádně užil.

Zajímavý článek

2010-12-13T15:52:00.003+01:00

Závislost na videohrách
Ještě se k tomu tématu vrátím a zkusím se k tomu vyjádřit ze svého úhlu pohledu.

Cataclysm. Den první

2010-12-12T11:28:00.002+01:00

Teprve nyní se dostávám k záznamu pocitů z prvního dne hraní Cataclysm. Teprve nyní jsem schopen se odtrhnout od skvělé hratelnosti, nových questů a báječné hratelnosti.

Blizzard opět překonal sám sebe. Cataclysm je opravdu tak dobrá hra, jak jsem se těšil, a ještě lepší.

Technicky pro mě Cataclysm neznamenal žádnou instalaci. Pouze jsem si na Battlenetu zaregistroval herní klíč. Všechna herní data už jsem měl u sebe. Po půlnočním spuštění prý asi hodinu nešel login. Já jsem se připojoval druhý den bez problémů.P o spuštění hra pár sekund kopírovala nějaké soubory, a pak už jsem byl uvnitř.

První věc, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem si koupil glejt na létání v Old Kingdoms a vylétl nad Stormwind. Ten pocit byl nepopsatelný. Krásné město Stormwind, v nedávné době přebudované a poničené drakem Deathwingem, se pode mnou prostíralo v celé své kráse a rozlehlosti.

Nástěnka na náměstí nabídla dva questy - cestu do Mount Hyjal a podvodní království Vash'Jir.

Zvolil jsem druhou možnost. Nevěděl jsem, co mě čeká. Vash'Jir se podle mapy nacházelo někde na západ od Ironforge.

Nastoupil jsem v přístavu na loď. Po krátké plavbě byla loď napadena obrovskou chobotnicí a stažena pod hladinu! První pocit z podmořského světa byl "nepopsatelné bnohatství". Moře doslova kypí životem.

Jsou tu hejna nejrůznějších druhů ryb, spousty mořských živočichů, pestré rostliny a nesmírně variabilní prostředí strukturované nejenom plošně, ale ve všech třech rozměrech. Při toulkách podmořským světem si hráč musí hlídat i hloubku, často se stane, že podplouvá pod nebo nad hejny nebezpečných nepřátel.

Poměrně brzy jsem získal podmořského mounta - mořského koníka, kterého jsem si musel chytit a zkrotit. Výborný zážitek!

Questy pod mořem jsou originální a nevídané. Screenshot tady je z questu, jehož cílem bylo ulovit obrovského žraloka. Musel jsem ze sebe udělat návnadu přivázanou na laně, nechat se žralokem sežrat a navést ho na podmořské dělo s harpunou. Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že musím dělo na dálku odpálit.

V jiném questu jsem si žraloka naopak osedlal a vydal jsem se lovit Nagy. Byl to dost slušný masakr, můj žralok žral Nagy jako jednohubky! :-)

Jsem z Cataclysmu nadšený. Jeden každý večer, kdy sedám k počítači, je pro mě herní hostinou, kdy si užívám skvělé zážitky všemi smysly. Doufám, že mi nový herní obsah ještě dlouho vydrží!

WoW: Mounti

2010-12-09T00:06:00.002+01:00

Během čekání na Cataclysm jsem zapracoval na dvou nových mountech.

Červeného draka jsem dostal za Exalted reputaci s Wyrmrest Accord. Obnášelo to pár týdnů daily questů a pár dungeon runů s tabardem. Červený drak rozhodně potěšil!

Raven Lord padá v Setthek Halls na Heroic mód. Asi dva večery jsem pracoval na faction se Shattrah Lower City, abych mohl jít Heroic. Na normální obtížnost se ten dungeon dá udělat sólo s přehledem, ale na sólo Heroic jsem si vůbec nebyl jistý. A pak neskutečné štěstí: hned při prvním testovacím pokusu mi padl Raven Lord! Podle webových zdrojů padá v méně než 1% případů!

Jak jsem sháněl Cataclysm: Pokračování

2010-12-07T16:48:00.003+01:00

Pokračování během dneška:

10:30 Vcházím do XZONE na Korunní. Předemnou ve frontě stojí mladý kluk a asi tak 55letý chlápek v montérkách - od pohledu zedník. Kluk si bere 1 krabici CATA. Zedník si bere dvě. Překvapil.
Přicházím na řadu a říkám prodavači, že tam mám CCE na jméno Naviho. Prodavač se usmívá a říká "Jo to jste vy..." Jde dozadu do krámu a přinese krabici CCE, na žlutém lístečku je Naviho jméno a tři velké vykřičníky. Včerejší telefonická akce zřejmě zabrala. Přebírám si krabici a cítím vítězný pocit, jako když jsme poprvé sundali C'Thuna.

16:44 Chystám se z práce a dopisuji tenhle post. Od rána tahám CCE celý den s sebou, i na jednání. Nedám jí z ruky ani na moment.

Jak jsem sháněl Cataclysm : Collectors Edition

2010-12-06T21:15:00.005+01:00

Dneska jsem strávil podvečer běháním kolem Cataclysm: Collector's Edition. Vezmu to stručně.
12:30 Volám Sengimu. Dozvídám se, že Cataclysm ani Navi dosud nedorazili. Domlouvám se, že zavolám později, a odcházím na pracovní jednání.

15:30 Skončil jsem jednání v Dejvicích. Volám Sengimu, dozvídám se, že Cataclysm je k vyzvednutí ve Funstore v Sokolské. Volám Navimu a zjišťuji, že na něj mám staré číslo. Volám znovu Sengimu a beru si aktuální číslo na Naviho. Volám Navimu a beru si od něj telefon na pana Pospíšila. Sedám do auta a vyrážím směrem k magistrále.

Volám panu Pospíšilovi a ujišťuji se, že budou v práci a že pro mě Cataclysm má. Zapomínám se zmínit, že chci Collectors Edition.

16:30 Úspěšně nacházím Funstore. Pan Pospíšil mi s úsměvem nabízí Cataclysm: Normal. Tu nechci. Collectors nemají, už všechny kopie odeslali a další budou možná do 14 dnů. Odcházím po schodech. Na ulici volám Navimu a říkám mu, co se stalo. Během telefonátu se vracím do Funstore a dávám Naviho na telefonu panu Pospíšilovi. Bohužel pan Pospíšil CE opravdu nemá.

16:40 Sedám do auta. Volám Sengimu - radí mi zkusit JRC. Odjíždím do Arkád do JRC gameshopu. Hoši na krámu mají 4 kopie Cataclysm:CE, ale všechny zadané. Tvrdí, že nemůžou prodávat před půlnocí. Ukecám je, aby zavolali do centrály JRC v Košířích. Říkají, že by na centrále měly být 4 kusy.

16:50 Sedám do auta, volám Navimu. Vím, že v JRC má známé. Prosím ho, aby někomu zavolal, aby mi v Košířích CCE vydali. Vyrážím směrem k Baranďáku.

16:55 Navi volá zpět. Prý to ani nemám zkoušet, jeho známý mu řekl, že všechny 4 kopie na skladu JRC jsou už zadané.

17:10 Dorážím na Smíchov do Anděla. Jdu do JRC. Hoši mají plný krám a WOWCCE za výlohou. Jeden z prodavačů říká, že CCE mají pro předobjednané zákazníky, ale měli by mít jednu navíc. Do toho zvoní mobil, volá Navi.
Přerušuji rozhovor s prodavačem. Navi mi sděluje, že sehnal jednu CCE u svého známého na Vínohradech, k odebrání zítra. Chlubím se, že na Smíchově jsem sehnal jednu kopii, domlouváme se, že ještě zavolám.

17:20 Vracím se do krámu a snažím se ukecat nebo podplatit prodavače, aby mi CCE prodal už dnes. Chlapec se dívá do počítače a omlouvá se, že bohužel už ani tu jednu krabici pro mě nemají a i kdyby měli, stejně mi jí nemůže prodat, protože by platil pokutu nebo by ho vyhodili z práce. Ujišťuji ho, že nemá zájem na jeho vyhození a odcházím k autu.

17:25 Uklouznu na zku%veně mokré podlaze v mínus druhém podlažním parkovišti a narazím si koleno. Bolí to jako prase. Kulhám k autu.

17:30 Volám Navimu a říkám mu, že jsem na Smíchově neuspěl a budu moc rád za šanci zítra na Vinohradech. Slavnostní spuštění holt shlédnu jenom Ninjagonovi přes rameno. No big deal, stejně bych dnes nic moc neuhrál.

17:45 Cvičně se zastavuji na Zličíně. Je tam jakýsi obskurní gameshop, kde Cataclysm dnes ještě vůbec nemají. Snad ho dostanou zítra. Objednávám si jednu kopii CCE pro jistotu, kdyby to zítra na těch Vinohradech nevyšlo.

18:00 Sedám do auta a odjíždím houstnoucí vánicí na Plzeň. Cataclysm si nevezu. Neklesám na mysli, poslouchám stará rock'n'rollová alba Karla Zicha a těším se na zítřek.

;-)

Call of Duty: Black Ops

2010-11-17T19:47:00.003+01:00

Nejnovější Call of Duty je hodně dobrá hra. Skvěle udělané animace, výborné naskriptování, masakrózní akce a zničitelné prostředí, to jsou hlavní trumfy v rukávu téhle pecky. Tématicky je hra zasazena do období studené války. Hned první mise - pokus o atentát na Fidela Castra - vysloveně potěší svým námětem.

Atentát se sice - spoiler alert - podaří, jak je tu vidět na obrázku, ale zabit je bohužel jenom dvojník. Hrdina je následně uvržen do koncentráku na Sibiři. Druhá mise - útěk z koncentráku - je vysloveně nadupaná atmosférou, která mi připomíná skvělý film Undisputed.

Hodně netradiční je pojetí úvodního menu - hrdina je mučen a vyslýchán neznámými vyšetřovateli, kteří se vrací do jeho minulosti - jednotlivých misí. Rozhodně dobrý nápad.

Mise jsou zatím hodně veliké a rozdělené do několika logických úseků, ve kterých se vždy dělá něco jiného. Zatím jsem odehrál jenom pár kousků, zasekl jsem se u mise ve Vietnamu.

Na normální obtížnost mi to přijde trošku moc lehké - dá se to uhrát bez větších problémů. Na obtížnost Hard už toho mám plné kecky. Konkrétně ve vietnamské misi mi to přípomíná "půl minuty akce - smrt - restart od checkpointu". Asi se pokorně vrátím na normální obtížnost, nechce se mi to jen tak "prochcípat".

Fable III: První dojmy

2010-10-30T22:04:00.000+02:00

Úplně prví dojem z Fable 3 byl smíšený. Tragikomicky laděné intro s ubohou slepicí semletou městem průmyslové revoluce balancuje na hranici vkusu a týrání zvířat. Ve srovnání s geniálním intrem Fable 2 s vrabcem v zimní krajině neobstojí. Tam, kde intro Fable 2 nabízelo údiv nad úžasnou pohádkovou grafikou, Fable 3 ukazuje průmysl a lidskou bídu. Cože, tohle jste udělali s mým milovaným Albionem?

První krůčky hrdiny- prince (princezny) po rodném hradě - rovněž moc neoslní. Komorník Jasper je sice geniálně nadabovaný Johnem Cleesem z Monty Python's Flying Circus, ale procházka po zámecké zahradě se nijak nevymyká standardu z druhého dílu. Je to dobré, ale rozhodně jsem z toho nepadl na zadek.

Hned v prvních minutách hry je hrdina vystaven osudové volbě - zlý královský bratr před něj postaví kruté rozhodnutí, zda nechat popravit nejlepší přítelkyni anebo několik vůdců vzbouřených poddaných.

Umím si představit, že pro někoho to může být trošku moc silný tabák. Pro mě je to ale opět důkaz geniality Petera Molyneuxe. Je příliš dobrý hráč na struny emocí, aby nevěděl přesně, co a proč dělá.

Přiznám se, že při prvním hraní jsem poslechl naléhání idealistické přítelkyně a nechal ji popravit. Pak jsem pokračoval ve hře dobrou hodinu a půl, ale pořád mi to vrtalo hlavou - až jsem musel začít znovu a osudovou volbu změnit. Tak jsem zachránil přítelkyni a obětoval vzbouřené poddané - a jsem upřímně zvědav, jaký vliv to bude mít na další průběh hry.

Opět je to volba vyhraněná tak, jak to umí jen Peter Molyneux. Neexistuje dobré řešení, všechny volny jsou špatné a není vůbec jasné, která je méně špatná. Ve druhém díle to vyhrotil úplně stejně, ale až někdy ve dvou třetinách hry.

Fable 3 je hra o revoluci. I toto tématické zařazení mi přijde hodně odvážné. Na jednu stranu je prostředí sociálního konfliktu skvělou šachovnicí pro rozehrání epického příběhu, na druhou stranu působí výraznější levicové vyznění přece jen trošku jednostranně. Nicméně uvidíme, jsem teprve na začátku. Fable 3 stále umožňuje manévrovat na ose dobro-zlo v takové hloubce a úrovni komplexity, o které se ostatním hrám ani nesní.

Hned po úvodní krizi se hra začíná výrazně rozjíždět. První samostatné úkoly po útěku z paláce jsou zábavné a skvělé. Dungeony jsou neskutečně epické a chytlavé, je to čistá esence hratelnosti. Postavy jsou vyhraněné, dialogy vtipné, grafika přesvědčivá, exteriéry rozlehlé a interiéry promakané. Se získáním přístupu ke zbraním a kouzlům hra získává skvělou dynamiku. Už se těším, jak to bude dál!

WoW: Mounti

2010-10-17T23:44:00.000+02:00

Musím se pochlubit s nejnovějšími přírůstky do své stáje. Great Brewfest Kodo mi padlo při posledním Brewfestu. Chodil jsem poctivě celých čtrnáct dní každý den do Blackrock Depths zabít trofejního bosse - a dva dny před koncem eventu jsem se dočkal. Hned druhý den jsem to zkusil znovu - a padl mi Swift Brewfest Ram. Inu, když přeje štěstí, tak přeje pořádně :-).

Dnes jsem získal dalšího vysněného mounta - Argent Hippogrypha. Je to odměna za získání 150 Champion's Seal. Jde získat až 10 pečetí denně, takže je to minimálně 15 dní práce. Při farmení pečetí jsem se naučil zabíjet sólo kostlivého draka Chillmawa. Je to opravdu krásný mount, podle mě nejhezčí létací mount ve hře.

WoW: Útok na Gnomeregan

2010-10-17T14:32:00.002+02:00

S blížícím se datadiskem Cataclysm se ve hře začínají objevovat první náznaky chystaných změn. V Ironforge se začala otřásat půda pod nohama. A gnómové se vypravili znovu dobýt ztracený Gnomeregan.

Krásný quest chain začíná v Ironforge, pak se odehrává v Karazhanu při přípravě bojových strojů.

vyvrcholením je velikánská bitva před branami Gnomereganu a pak uvnitř města. Má to skvělý epický rozměr,měl jsem intenzivní pocit vtažení do děje. Samotnýboj není nijak náročný, je to spíše o prožitku, být u toho, prožít si epický event. Moc mě to potěšilo!

Arcania: Gothic 4 - První dojmy

2010-10-14T22:13:00.002+02:00

Co se mi líbí:

Diego a návaznost na předchozí díly
lukostřelba
stíny v dungeonech
architektura vesnice
concept art na nahrávacích obrazovkách (uvidíme, jestli ve hře to bude vypadat taky tak dobře)
kostýmy
ork

Co se mi nelíbí:

přijde mi, že grafika při pohybu myši bez zjevného důvodu trošku zadrhává
odfláknutá Level of Detail v přírodě (nové trsy trávy se objevují tři metry od hrdiny)
špatné ukotvení nohou postav na podlaze (stačila by troška stínu!)
skákání hrdiny (vypadá, jako by skrčil kolena a plaval vzduchem)
mizerná/neexistující synchronizace animací obličeje a zvuku řeči
nedotažená mimika (některým postavám při řeči vylézají zuby skrz tvář)
motýli poletující v dešti
stíny stromů v dešti vypadají stejně ostře jako při slunečním svitu

Nejsem si jistý:

boj mi zatím přijde hodně arkádovitý, pomalé napřahování nepřátel před silným úderem je dost nelogické
systém zkušeností - zatím jsem odehrál málo, abych mohl soudit

Castlevania: Lords of Shadows - epická rubačka

2010-10-10T20:26:00.005+02:00

Castlevanii jsem chtěl jenom vyzkoušet. Hack'n'Slash hry - anebo hezky česky rubačky - moc často nehraju. Tahle hra od Konami mě ale naprosto uchvátila. Je to snad první rubačka, kterou jsem si zahrál na Xboxu, a je naprosto skvělá!

Hrdina Gabriel chodí světem kolem roku 1000. Svět je ponořen do chaosu a bídy, lidé jsou vystaveni řádění temných sil - vlkodlaků, upírů a nejrůznějších magickcýh tvorů.
Na první pohled zaujme grafika. Hra šlape jako kytka, animace jsou krásně plynulé a herní prostředí je nádherně propracované. Radost pohledět!
Boje jsou značně akční. Hrdina umí spoustu komb, pomocí kterých si poradí s hordami nepřátel. Ve specifických situacích pak hra využívá oblíbený prinicip "teď zmáčkní A, abys uhnul" - "teď mačkej X, aby ses dostal ze zajetí vodního démona". Na PC na tohle nejsme moc zvyklí, ale funguje to moc dobře.

Hra je úžasně hratelná. Díky totální linearitě si designeři mohli vyhrát se správným dávkováním jednotlivých příměsí a zvládli to na jedničku. Bojové akce, kdy krev stříká z monitoru a hrdina hází jedno bojové kombo za druhým, střídají klidnější skákací nebo lezecí sekvence, případně puzzle.

Mám odehráno pár hodin a zatím jsem ze hry nadšený. Nahrávací sekvence mezi jednotlivými úrovněmi jsou vyplněny vemlouvavým hlasem Patricka Stewarta, který v roli staršího paladina komentuje hrdinův postup hrou. Funguje to znamenitě a podporuje to herní atmosféru.

Prostředí je hodně variabilní. Úvodní bitva ve středověké vesnici v noci v dešti byla následována jízdou lesem na kouzelném koni, pak cesta přes močály do kouzelné země prastarého boha Pana. Ten se také vydařil znamenitě, jak je vidět tady kolem na screenshotech (vlastně fotkách).

Co mě totálně uzemnilo jsou bossové. Zatím jsem viděl tři a jeden lepší než druhý: lykantrop ve vesnici, troll na hřbitově a zlatý hřeb na závěr - gigantický Ledový titán!
Boj s ledovým titánem velkým jako desetipatrový dům má skutečně epický rozměr. Hrdina musí unikat Titánovým útokům, vyšplhat mu po těle a postupně zničit magické runy, které Titána drží pohromadě. Nádherně se na to kouká a navíc je to skvělá zábava!

Dočetl jsem se v recenzích na Internetu, že Castlevania kopíruje Shadow of the Colossus a God of War. Nevím, nemohu soudit,,ani jedno jsem nehrál. Jsem ale rád, že jsem si něco podobného mohl zahrát i na XBoxu (SotC i GoW jsou jenom pro Playstation).

Konečně mě trklo, že screenshoty ze hry na Xboxu se dají udělat pomocí fotoaparátu. Nejde to úplně uprostřed herní akce, ale při animovaných mezihrách to funguje docela dobře. Kvalita jistě není stoprocentní, ale lepší než nic. Takže tyhle obrázky kolem jsou vůbec první moje screenshoty z Xboxu. Určitě ne poslední.

Civilization V: Dohráno - 7/10

2010-10-02T21:10:00.003+02:00

Civilizaci V jsem dohrál s trošku smíšenými pocity. V poslední třetině hry jsem už totálně dominoval mapě. Rozhodl jsem se hrát na vědecký pokrok, zastavil jsem expanzi, zaparkoval své tanky a raketové dělostřelectvo blízko hranic a sledoval, jak se sousedi mydlí kopími a mušketami.

Po grafické stránce je hra opravdu hodně vydařená. Když se mapa odzoomuje, tak to připomíná skutečnou krajinu z výšky. To se opravdu povedlo.

Čím dál jsem ve hře byl, tím déle trvaly tahy. Ke konci to bylo víc čekání než vlastního hraní. Zajímalo by mě, jak se to chová na slabším stroji, když i na mé relativně nadupané mašině to bylo takovéhle čekací peklo.

Nakonec jsem úspěšně vyrobil všechny díly kosmické lodi. Líbilo se mi, jak se na tahači svážejí do hlavního města.

Zkompletoval jsem raketu, vyslal ji do vesmíru - a - a nic. Žádná závěrečná animace se nekonala. Žádný oslavný chorál. Jenom suché, trapné okénko s obrázkem a textem. Tako to sorry, ale tohle u mě není žádný konec pořádné áčkové hry!

Ani pořádná statistika se nekonala. Žádné grafy jsem neobjevil. Jen trapná tabulka. Nuda, nuda, šeď, šeď. To mě tedy otrávilo.

Pamatuji se na předchozí díly, které na konci nabídly časovou osu a bylo možné na mapce sledovat historii. Tady nic takového není.

Jakkoliv je Civilizace V komplexní a vymakaná, určitě už ji znovu hrát nebudu. Jeden bod dolů za zpackaný konec, celkem 7/10.

Civilization V: Klasika převedená do hexů

2010-09-26T20:29:00.002+02:00

Pátý díl legendární Civilizace má mapu převedenou do hexů. Tahle inovace funguje velice dobře, ani na chvilku se mi po čtvercové mřížce nestýskalo.

Mapa je graficky vydařená, krásně funguje zoomování na detail i komplexní přehled na dálku.

Další výraznou změnou je zrušení stackování jednotek. Nyní se na každém poli může nacházet pouze jedna bojová a jedna nebojová jednotka. Obléhání měst a bitvy jsou pak založená i na rozestavění jednotek ve formaci - meelee dopředu, lučištníci či později dělostřelectvo dozadu.

Potěší setká se starými známými vládci civilizací. Mahátma Gándhí mě se svou mírumilovnou politikou už pěkně leze na nervy :-). Asi ho vyhubím.

Z hlediska hratelnosti je to pořád stará dobrá Civilizace. Rozvoj měst, boj, kultura, civilizace.

Zdá se mi, že oproti předchozím dílům tu výrazně přibyl důraz na suroviny. Běžné suroviny - železo nebo koně - jsou doplněny o luxusní suroviny, jako jsou velryby, slonovina nebo zlato. Obyvatelstvo i spojenecké městské státy se luxusních surovin vehementně dožadují a když je dostanou, hodně moc to pomáhá.

Suroviny lze získast těžbou nebo obchodem, případně od spojeneckých městských států. Ty se bohužel musí neustále udržovat ve spojeneckém vztahu pomocí úplatků.

Základní suroviny jsou naprosto klíčové pro rozvoj civilizace. Tak jsem v téhle hře dobýval Bukurešť vzdálený přes půl světa jenom proto, že měl tučné zásoby uhlí a jiné jsem na mapě nenašel. Bez uhlí nelze postavit žádnou továrnu, takže nebyla volba. Ropu jsem naštěstí našel blízko svých břehů.

Diplomacie je docela bohatá, je možné i zastaršovat a vyhrožovat. Opravdu funguje dobře - na začátku hry jsem téměř vyhladil Američany, pak mi dobrovolně vydali New York a suroviny odměnou za mír - a od té doby jsme ve velmi přátelském vztahu. To Gándhí mě štve mnohem víc.

Divy světa se objevují přímo na mapě a nevypadá to špatně. Asi jedinou věcí, která mi tu trošku chybí, je postupné budování vlastního paláce. Tedy- možná to ve hře někde je, ale zatím jsem nenašel kde.

Civilizaci V jsem chtěl vlastně jenom vyzkoušet. Ale zafungoval tu starý známý efekt "ještě založím tohle město - ještě postavím tady cestu - ještě upgradovat střelce". Potud Civilizace šlape tak jak má.

Co bych hře vytkl je mizerná optimalizace. Nahrává se to zoufale dlouho a "přemýšlení" počítače mezi tahy je otravně zdlouhavé.

Caesar IV: Klasika z roku 2006

2010-09-24T23:56:00.006+02:00

Série Caesar je pro mě kultovní záležitost. Tuším, že jako první jsem měl v ruce Caesar II (vyšel v roce 1995). Vzpomínám si, že jsem to celkem hrál, ale ne moc úspěšně.

Caesar III jsem hrál vášnivě a dohrál jsem to. Dodneška mám schované screenshoty. Měl jsem je na svém prvním webu Gamerlog, který už zmizel v propadlišti dějin, ale tyhle historické screenshoty mám schované. Někdy je sem hodím.

Vzpomínám si na originální koncept "kůlů na cestě", které obracely panáky na druhou stranu. Pomocí kůlů se dalo tak trošku řídit, kudy budou chodit trhovci, prefekti a další postavičky (ano, v Caesarovi III chodil trhovec se zbožím do vil. Teprve od Caesara IV si chodí obyvatelé nakupovat na trh sami).

Vzpomínám si na masakrózní bitvy - Carthago bylo bestiálně těžké, válečné slony bylo možné s vypětím všech sil zabít jen vystavěním hloubkové obrany z věží a "koridoru smrti", do kterého jsem slony nalákal. Poslední mapa ve hře bylo tuším Lutetium, dodnes si vzpomínám na zoufalé opravy hradeb, než se na mě vrhne další horda barbarů. To byly krásné časy, byl jsem mladý a hry mě bavily víc než dnes ...

Caesar IV vyšel v roce 2006. S nadšením jsem ho rozehrál a pak jsem ho přestal hrát kvůli otravným chybám. Zejména mise s legiemi byly zabugované až hanba. vzpomínám si na bug, při kterém v momentu návratu legie do kasáren hra spadla. Vývojářům trvalo snad rok, než vydali patch, jenž tuhle otravnou věc vyřešil - jenomže to už jsem dávno hrál něco úplně jiného.

Viděl jsem kdysi screenshoty z Caesara IV, na kterých byla úplně gigantická města. Tak daleko jsem se nikdy nedostal.
Teď po 4 letech jsem to znovu oprášil - a světe div se, docela mě to baví. Pravda, trošku mě zaskočilo, jak oldschoolově působí grafika a animace. Asi jsem zmlsaný The Settlers a Napoleon: Total War.

Patch jsem si nainstaloval, tak uvidíme, třeba se k těm velikánským městům taky propracuju.

Assassin's Creed II: Dohráno - 10/10

2010-09-19T00:10:00.001+02:00

Tak jsem napodruhé dohrál tuhle luxusní hru. Ukázalo se, že když jsem poprvé přišel o pozici, byl jsem jen krůček před koncem.

Při druhém hraní jsem si to krásně užil. Je to ohromně zábavná hra se skvělým prostředím. Když to srovnám s Red Dead Redemption, je ACII lineárnější. Města jsou živější, skutečně přetékají lidmi, kteří se nicméně většinou jen plouhají ulicemi. Red Dead Redemption má svět obydlený menším počtem lidí, ale o to uvěřitelněji se chovají - dodržují denní cykly a mají činnosti, kterým se během dne věnují.

ACII nepochybně boduje úžasně vymakanými městy. Zejména Benátky jsou skutečně skvostné. Je paráda, jak moc se podobají reálným.

Co se týká konce hry, docela mě překvapil. Závěrečná kapitola v Římě je úplně lineární, nedá se tam uhnout ani improvizovat. Což nevadí, alespoň je to akční. Závěrečná vražda papeže v Sixtinské kapli se nepovedla následuje sestup do Vaultu - místa pod Vatikánem, kde se skrývá bohyně Minerva, poslední z prastaré rasy. Tohle metafyzicko-dänikenovské finále bych snad úplně nemusel. Bez moderního balastu, jen s historickým pozadím by ACII byla stejně dobrá, možná ještě lepší hra.

Titulky se odehrávají opět v "současnosti". Řežba proti křižákům z Absterga na pozadí běžících titulků je docela dobrý nápad.

Když to shrnu: bylo to super, až na drobnosti, které jsem tu popsal. Ty ale více než převáží neskutečně skvělé momenty, kterých je v ACII spousta. Namátkou karneval v Benátkách, pouliční války u Arsenalu anebo záchrana Lorenza di Medici před smrtí - to jsou bezkonkurenční momenty, které berou za srdce. Proto má ACII u mě 10/10.

R.U.S.E.: Inovativní a zábavná strategie

2010-09-12T19:48:00.002+02:00

O realtimové strategii R.U.S.E. jsem se dozvěděl poprvé cca před rokem. Na Level DVD bylo video, které představovalo inovativní prvky téhle strategie. Tenkrát jsem si z toho zapamatoval tři věci: hodně vymakaný pohled na bojiště, používání lstí jako jsou falešné jednotky a krásné šipky při udílení rozkazů :-).

Včera jsem se do RUSE zakousl a hrál jsem to celé odpoledne a večer. Musím říct, že už dlouho jsem neměl v ruce tak zajímavou hru. RUSE je skutečně vysoce inovativní.

Ale pěkně popořadě. Tématicky je to "další RTS z II. světové války". Tréninková mise se odehrává na konci války v Lipsku, ale hned poté se vlastní kampaň přesouvá do severní Afriky. Zatím mám za sebou severní Afriku, Itálii v okolí Monte Cassina a dohrávám Normandii.

RUSE znamená lest. Ve hře to jsou speciální schopnosti, které lze používat - jako je špionáž (najde všechny jednotky v daném sektoru), rádiový odposlech protivníka (po dobu trvání jsou na mapě vidět nepřátelské rozkazy), vlastní rádiový klid (obrana proti odposlechu) anebo blitzkrieg (po dobu trvání se jednotky pohybují rychleji). Funguje to dobře, ale v bitevní vřavě na to spíše zapomínám a používám to spíše sporadicky.

Co mě uchvacuje je mapa. Je neskutečně zoomovatelná. Na nejvyšším přiblížení je to skutečně taktická úroveň - realistické rpostředí i jednotky, nejviíc detailů. Jak se zoomuje na větší vzdálenosti, jednotky se zvětšují, až od určité velikosti jsou nahrazeny žetony a mapa pak připomíná strategickou mapu na štábu nějakého generála. Tohle vidím ve hře poprvé a funguje to náramně!

Další inovativní věcí je fungování bojiště. Nejsme tu jen my a protivník, v sousedních sektorech bojují spojenci a válčí se tam o sto šest. Celá řada vedlejších úkolů v misích se tak týká pomoci spojencům. Je to radost a navíc to působí mnohem realističtěji.

Další famózní věc je fungování různých druhů zbraní. Asi v žádné jiné hře jsem dosud tak silně nevnímal nutnost vhodně kombinovat různé druhy jednotek. Je nutné opravdu pečlivě kombinovat různé druhy zbraní - pěchotu, průzkumné jednotky, tanky, protitankové zbraně a letectvo. Chyby se nevyplácejí. Jedno jediné protitankové dělo může vyhrát misi, a jeho nedostatek to může pohřbít. Už dvakrát jsem opakoval misi jenom proto, že mi chyběl jeden druh zbraní a nepřítel mě kvůli tomu převálcoval.

Mapy jsou realisticky a zajímavě navržené. Obsahují lesy a bažiny, kde se může schovat pěchota a zničit tanky bazukami, mosty přes vodní toky, které je možné bránit anebo dobývat, skladiště se zdroji, které lze obsadit a využít. A propos, další inovace - ze skladiště se zásoby přepravují pomocí konvojů, které může nepřítel napadnout a zničit. Krásně realistické a zároveň hratelné. Už jsem prohrál misi i na zdroje - prostě jsem prohospodařil všechny zdroje a nemohl jsem stavět další jednotky.

RUSE není o frenetickém klikání. Mnohem víc je o taktickém a strategickém myšlení. Proto z mého pohledu poráží takový Starcraft II na celé čáře. U mě zatím 9/10.

Co dál?

2010-09-08T17:55:00.000+02:00

Rozehráno:

Assassin's Creed 2
Starcraft 2
Napoleon: Total War
The Settlers 7

Mám spadeno na:

Fable 3
NHL 2011
WoW: Cataclysm

Mafia 2: Dohráno - 9/10

2010-09-07T21:08:00.003+02:00

Tak jsemto dohrál. Nebylo to dlouhé ani příliš těžké, ale bylo to hodně dobré. Než se pustím do dalšího hodnocení, ještě krátce ke grafickému enginu: na tomhle screenshotu je krásně vidět neskutečně propracovaný déšť. Počasí, světelné podmínky a poškození auta - to jsou věci, které jsem ve hře ještě takhle udělané neviděl. V tomle je Mafia 2 skutečně inovativní.

Mám rád nabušené příběhy. A Mafia 2 ho má od začátku do konce. Všechno se začne podělávat, když se Vito a Joe nechají od kámoše Henryho zatáhnout do obchodu s drogami. Musí si vypůjčit od žida velký balík peněz a navíc je to všechno jedna bouda od federálů. Výsledkem je válka gangů, kterou Vito a Joe nechtěně rozpoutají a která je nakonec semele.

Závěrečná scéna v planetáriu je úžasně dramatická. Vito se prostřílí až k mafiánskému bossovi, kterého stráží Joe. Joe Vita překvapí a drží mu pistoli u hlavy. Hráč čeká, co bude dál, zda Joe Vita obětuje v zájmu mafie. A je to úplně jinak - Joe Vita zachrání a společně se prostříleji ven. Tam ale čekají federálové. Vito jse z toho dostane, ale odnese to kámoš Joe, ochlasta a děvkař Joe, přítel a nejlepší parťák od dob Sundance Kida.

Při závěrečných titulcích jsem měl na patře pachuť. Věděl jsem, že to tak nějak muselo dopadnout - mafiánské příběhy nekončívají happyendem.

Zároveň se však v skrytu duše modlím, ať autoři vyrobí DLC, ve kterém bude Vito dostávat Joea z lochu. Zasloužil by si to.

Moc si nevzpomínám, že bych ve hře moc často viděl tak dobře udělaný příběh. Kam se na Mafii 2 hrabou mnohé filmy. Ano, Red Dead Redemption je možná srovnatelně dobré, ale Mafia 2 má o hodně lépe udělané cut scény.

Zároveň chci vyzdvihnout dialogy a dabing do češtiny. Postavy mluví, jak jim zobák narost - krásnou jadrnou češtinou plnou kurev a hajzlů. Přesně to tam pasuje - bez toho by to nebylo ono. Jsem moc rád, že jsem nesáhl po anglické verzi.

Mafii 2 se vyčítá, že je příliš lineární. Je fakt, že kromě hlavní linie ve hře není příliš věcí, které by stálo za to hledat. Mafia 2 NENÍ sandbox jako GTA anebo Red Dead Redemption. Byť je město neskutečně vymakané, nemá cenu v něm nic moc podnikat, protože je to k ničemu.

Co se týká herní náročnosti: je fakt, že Mafia 2 je mnohem víc casual než první díl. Na úroveň Normal jsem to odehrál celkem levou zadní. Možná to mohlo být těžší - i když je fakt, že už jsem docela veterán a střílečky s krytím hrát celkem umím.

Fakt je, že přestřelky jsou naskriptované snad až příliš. Když člověk čtyřikrát chcípne, tak popáté už zcela přesně ví, kdy a odkud nový panák zaútočí. Tohle mohlo být variabilnější.

Jednotlivé mise jsou hodně hodně variabilní a dynamické, takže jsem se opravdu nenudíl. Byla to celkem královská zábava. Replayability je bohužel celkem nulová - nejsem masochista, abych to hrál znovu jenom proto, abych našel všechny obrázky z Playboye.

Vyčítá se Mafii 2, že mohla mít na víc. S tím bych souhlasil. Kdyby tam byly ještě vedlejší dějové linie anebo samostatné vedlejší questy, mohla být o dost zajímavější a dynamičtější. Prostředí je tak dobře udělané, že by to klidně utáhlo. Srovnání s Red Dead Redemption se znovu vysloveně nabízí - to je hra, která z vedlejších aktivit dokázala vytěžit maximum.

Autoři slibují Downloadable Content. Umím si toho celkem hodně představit - ten engine to v pohodě utáhne. Pokud dodají nějaké větší příběhové bloky a nejen blbosti typu auta a šaty navíc, asi o tom budu uvažovat.
Závěrem musím říct, že mě Mafia 2 celkově určitě nezklamala. Mohlo to jistě být lepší, ale i tak je to opravdu mistrovsky udělaná hra. Zahrát si jí byl skvělý zážitek. U mě 9/10.

Mafia 2: Herní nářez

2010-09-07T20:38:00.000+02:00

Mafia 2 je plná překvapení i co se týká děje. Už první tutoriálová mise zaskočí: hrdina Vito se v kůži amerického mariňáka účastní bojů proti italským fašistům na Sicílii! Vizuálně to vypadá docela jako Call of Duty nebo Medal of Honor - opravdu mě to překvapilo.
Pak se děj na chviličku vrací do známého mafiánského schématu. Amerika válečných let v zimním hávu je krásně autentická a plná propracovaných detailů: chodci choulící se zimou, chlap uklouzne na náledí... Žije to, funguje to. Radost pohledět!
Hned po pár misách ale přijde překvapení: hlavní hrdina Vito je chycen policií a musí do vězení. Tady jsem si vzpomněl na celou řadu super vězeňských filmů: Frajer Luke, Vykoupení z věznice Shawshank a další. Vězeňské prostředí je ve hře pojednáno se vší brutalitou a Vito si musí doslova chránit prdel. Naštestí tu funguje klub rváčů a Vito si osvojuje umění pěstního souboje. To je pojato hratelně, vizuálně dobře a rozhodně neuráží.
Po návratu z vězení je všechno jinak. Je rok 1951, namísto jazzu se z rádia ozývá rock'n'roll a ulice jsou plné našlapaných kár.
Hudební stránka mafie je prostě dokonalá. Kromě vlastní původní hudby hra obsahuje hodně veliké množství dobových skladeb, které se hrají v rádiích. Slyšet Rock Around The Clock od Billa Haileyho anebo Lucille od Little Richarda a přitom se prohánět v nabušeném bouráku po ulicích, to je čistá radost! Úplný seznam skladeb je vidět tady - a je opravdu úctyhodný.
Náplň misí je hodně variabilní. Od vloupaček, kde se hodnotí tichost, přes likvidaci protivníků až po náročné bitvy a přestřelky, při kterých létají nábojnice vzduchem. Teprve v těchot misích Mafia ukazuje, co opravdu dovede. Prostředí je opravdu neskutečně deformovatelné: přijít do luxusního baru anebo do asijské restaurace a rozstřílet to tam doslova na třísky, tak tomu říkám zábava, jaká se hned tak nevidí.

Mafia 2: Atmosférické orgie

2010-09-01T20:56:00.000+02:00

Na Mafii 2 jsem se těšil několik let. Od okamžiku, kdy jsem dohrál první díl a bylo jasné, že po takovém úspěchu musí následovat pokračování.
Koupil jsem si jí hned první den, co se objevila na trhu. A podle zpráv se zdá, že to je trhák - v některých prodejnách byla hra vyprodaná po pár dnech. V Česku věc nevídaná, neslýchaná.
Od té doby to náruživě pařím. Hra je nesmírně chytlavá. Má neuvěřitelný spád a atmosféru. Jsem velice mile překvapen množstvím a kvalitou filmových sekvencí: je to jako koukat na výborný film, který obsahuje i skvělé herní elementy.
Velmi zjednodušeně se dá říci, že Mafie 2 je dobře namíchaný mix animovaných sekvencí, jízdy autem po městě a akčních bojových úseků. Přečemž se všechny tři části výborně doplňují a skvěle to funguje.
Čekal jsem, že Mafie 2 bude hra typu "sandbox" ala Grand Theft Auto, Red Dead Redemption anebo Assassin's Creed: s pevnou dějovou linií, ale se spoustou vedlejších aktivit, které jsou nutným doplňkem k hlavnímu příběhu. V Mafii 2 mi zatím přijde, že tu nic jiného než hlavní linie není. Všechny vedlejší aktivity jsou očesány na minimum.
Takže je tu sice obchod se zbraněmi, ale byl jsem v něm jednou, protože si náboje a zbraně beru od mrtvých protivníků. Je možné krást auta a prodávat je, ale proč? Peněz je dost i za hlavní příběh. Nic dalšího jsem ve hře zatím nenašel. Ano, lze tu hledat a nacházet Playboye, čímž se odemykají vintage fotky playmate z 50. let - to je super nápad. Ale to je tak všechno. Žádné side questy, žádné minihry (co jich jen bylo v GTA4!).
Aby mi bylo správně porozuměno: mě to nevadí. Hra je tak dobrá a šlape dopředu tak dobře, že na žádné vedlejší věci není moc čas myslet. Pouze je to něco trošku jiného, než jsem čekal. Je to mnohem víc lineární a méně otevřené.
Díky vynikajícímu enginu a výkonné mašině jsou to vizuální orgie: v nejvyšším rozllišení 1920x1200 se všemi zapnutými detaily je hra naprosto plynulá, radost pohledět! Jedinou věci jsem musel oželet - protože nemám grafiku NVidia, ale ATI, musím mít vypnutou podporu PhysX. To se projevuje nepatrným snížením detailů jako jsou střepy anebo odlétající omítka - přesněji řečeno, při rozstřelení okna se objeví pár střepů, ale na podlaze jich moc nezůstane. Je to trošičku ošizené, byť nevýznamně.
Opravdová radost je deformovatelné prostředí: rozstřílená skleněná zeď a nábytek, průstřely karoserie na autě, poškození auta po kolizích - tohle všechno funguje a vypadá bezkonkurenčně.

StarCraft II: První dojmy

2010-08-11T23:46:00.000+02:00

StarCraft II je bezesporu megahit, o kterém se poprávu hodně mluví a píše. Je to super hra, výtečně vybalancovaná a chytlavá.
Je hodně podobný Starcraftu I. Alespoň to všichni tvrdí. Za sebe můžu říct, že se mi hraje o hodně lépe. V singleplayer kampani Blizzard zamakal na pasážích mezi jednotlivými misemi. Jsou proložené krátkými animovanými sekvencemi, řízením výzkumu a nakupováním žoldnéřských jednotek. Moc pěkně se na to kouká, protože je to nádherně udělané a posouvá to příběh dopředu.
Co se týká vlastní hratelnosti: je to opět výborná RTS. Hodnotím pouze singleplayerovou kampaň, multiplayer mě v těchto hrách nezajímá. Jsem na něj pomalý.
Hratelnost je opět velice rychlá, na můj vkus snad až příliš. V singleplayeru na Normal obtížnost se to dá harmonicky zvládat, ale rozhodně ani tady není čas na nějaké rozmýšlení a zkoumání.
Co musím velmi ocenit je design misí. Mám za sebou pár úvodních misí zaměřených na získávání jednotek a budování síly. Všechny jsou vesměs zábavné a originální. Blizzard prokazuje, že i otřepaný žánr RTS může nabídnout mise, které tu ještě nebyly - například ochrana konvojů po cestách anebo těžba minerálů na planetě, kde jsou nízké lokace co chvíli zaplavovány žhavou lávou. Na mě, starého veterána, tyhle inovativní nápady působí jako živá voda. Těším se, co bude dál - a o tom to je.

Red Dead Redemption: Dohráno - 10/10

2010-06-23T23:56:00.001+02:00

Tak jsem před chviličkou dokončil tuhle úžasnou hru. A znovu musím přiznat: takovýhle zážitek ze hry jsem ještě neměl. 10 z 10, tahle hra je umělecké dílo.
Naprosto uchvacuje v mnoha aspektech. Jednak otevřený svět, který nejenom že perfektně funguje, ale sám od sebe vytváří hráči excelentní herní zážitky a podněty. Několikrát jsem musel ze severovýchodních hor až dolů na jih do Mexika. A jen málokdy jsem sáhl po zrychleném cestování. Většinou jsem si to pěkně projel, a nelitoval jsem toho, protože to bylo zábavné.
V Red Dead Redemption nikdy nevíte, co před vás hra postaví. Místo, kterým jste projeli desetkrát, je po jedenácté něčím zvláštní, děje se tam něco, co jste tam ještě neviděli. Když jsem poprvé uviděl chlapa, jak seskočí z koně, utíká za balvan a tam se úlevně vyčurá, nevěřil jsem vlastním očím. Stejně tak epizoda se třemi pyrotechniky, kteří se neopatrně vyhodí do luftu. Ta hra je takovými drobnůstkami prostě našlapaná a dávkuje je rovnoměrně po celý herní čas.
Za druhé: mise jsou neskutečně variabilní. Každá další se hraje trošku jinak, musí se jinak řešit a chce využít něco trošku jiného. Kovbojské mise na farmě kontrastují s lovem nebo bojem s bandity. Achievmenty, které se dají ve hře plnit, jsou zábava sama o sobě. Dva večery jsem strávil jenom loveckými achievmenty, a královsky jsem se u toho bavil.
Za třetí: příroda. Jednak je nádherná, jednak hraje. Při plnění jednoho z achievmentů jsem hledal mývaly. Jindy mi mývalové skákali pod kopyty koně, a najednou - když to potřebuju, tak jsem projel celé Mexiko i Západ tam a nazpátek a mýval nikde! Až mi došlo, že ve dne asi mývala moc nepotkám. Počkal jsem na noc, a najednou nebyl problém nalovit potřebné.
Za čtvté: příběh. Story v téhle hře je dospělá. Příběh je neředěný a silný jako v těch nejlepších westernech. - Tenkrát na západě, Sedm statečných a Rio Bravo.

V některých momentech se z toho až ježí kůže. Hrdina se snaží dělat dobro, pomáhat druhým, a přesto to neodvolatelně sklouzává ke špatným koncům. Sám vidí, jak ho okolní svět válcuje, a nemůže s tím dělat vůbec nic. Když už se několikrát zdá, že dokáže přelstít ďábla a urvat si pro sebe trošku štěstí, je to jen krátké intermezzo, než přijde další prohra. Za velké činy se platí a legendy umírají mladé.

Tak John Marston, hrdina Západu, získal nakrátko svoji farmu, ženu a syna. Pár kovbojských misí s Uncle Samem, dvě tři cestry s hádavou ženou Abigail, lovy s dospívajícím Jackem ukázaly, že klidný život nemá jenom pozitiva a jak je těžké najít společnou řeč i s těmi nejbližšími. A jak se nedá sdělit, co si člověk nese s sebou a co nasbíral po cestě životem.
A pak přijeli vojáci. Spousty vojáků. Obklíčili farmu. Zabili Uncle Sama. John ještě dokázal ženě a synovi prostřílet cestu ven. Ještě je dokázal poslat na koni pryč. Škvírou ve dveřích stodoly viděl agenta Rosse, toho vládního hajzla, který mu celou dobu ztrpčoval život, který ho donutil pobít své bývalé parťáky a shrábl za to metály.
Pak otevel dveře.
Vzal jich pár s sebou, ale bylo jich moc.
Příliš moc.

A pak jsem se v kůži dospělého Jacka Marstona přišel po letech ke hrobu rodičů a Uncle Sama. Pak jsem si oblékl kabát "Legend of the West" po tátovi a vyjel do prérie. Chytil jsem si mustanga, vraníka, toho nejrychlejšího. A vydal jsem se do města.
Hnal jsem se za agentem Rossem přes celý Západ až do Mexika. Dopadl jsem ho u řeky, na lovu kachen. Byl pomalý.
Příliš pomalý.

A pak jsem seděl, deset minut jsem se koukal na dlouhatánské titulky a prožival jsem si tu atmosféru. Titulky skončily, vrátil jsem se do hry a šel jsem prohledat mrtvé tělo agenta Rosse. Ležel tam, kde jsem ho zabil - na břehu řeky. Prohledal jsem ho a vzal si jeho prachy.
A pak jsem uviděl klobouk, který jsem mu sestřelil z hlavy. Říční proud ho začal pomalu unášet pryč. Paprsky ranního slunce svítily nad Mexikem a nad hlavou mi kvákaly přeletující kachny.

WoW: Black Temple

2010-05-31T21:32:00.005+02:00

Tady je pár screenshotů z raidu Black Temple. IMHO je to jeden z nejhezčích raidů ve hře.
Black Temple je hustý a dlouhý. I teď na 80. levelu, s namachrovanými postavami, nám to zabralo celý večer. Vůbec si neumím představit, jak to dřív dávaly guildy na 70. levelu. Musela to být práce na celý týden.

Broken draenei Akama je napřed v moci Illidana. Když jsme ho osvobodili, později nám otevřel dveře k Illidanovi.

Illidan Stormrage - jeden z nejpůsobivějších bossů ve světě Warcraftu. Mě osobně se líbí ještě víc než Arthas. Illidan má krásnou story. Kdysi byl bratrem Malfuriona Stormrage, se kterým se pohádal kvůli Tyrande Whisperwind. Dobrovolně se nechal oslepit Sargerasem, aby posílil svoje magické schopnosti. Stvořitel druhé Well of Eternity. 10 000 let byl uvězněn. Zhouba Tichondriuse, bytost téměř se rovnající mocí Arthasovi. Stvořitel portálu do Outlandu.
Dobyvatel a pán Black Temple. Přemožitel Magtheridona. Tak tohle všechno je Illidan. Málokterá jiná bytost ve světě Warcraftu má za sebou tak pohnutý osud a tak slavné činy. Tomu říkám záporák s charakterem :-).
Na 80. levelu už Black Temple samozřejmě není žádnou výzvou. Pořád je to ale porce velice slušné zábavy.

Red Dead Redemption: Šok z technologie

2010-05-30T11:51:00.002+02:00

Red Dead Redemption mě dostala. Takhle vymakaný kousek jsem ještě neviděl. Nechápu, jak Rockstar Games z xboxího hardwaru dostali tak neuvěřitelnou podívanou a luxusní zážitek!
Pěkně popořadě. Red Dead Redemption je "něco jako GTA, ale na Divokém Západě". Hra je vystavěná podle stejného vzorce: rozsáhlý herní svět s několika dějovými liniemi a spoustou vedlejších questů, hojně využívající dopravní prostředky.

Hlavní hrdina je stárnoucí pistolník John Marston, bývalý bandita. Přijíždí vlakem do městečka Armadillo, zarostlý, zjizvený, zpocený a špinavý. Má za úkol zabít bývalého parťáka z gangu desperátů. Něco se ale zvrtne, dobře opevnění bandité se nechtějí vzdát a Marston se brzy probouzí na ranči s prostřeleným břichem. Aby došel svého cíle, musí se dát dohromady, získat spojence a pořádné zbraně.
Hra na první pohled zaujme neskutečnou atmosférou. Grafika, postavy, animace, krajina, hudba i zvuky tu dohromady tvoří naprosto přesvědčivý Divoký Západ. Hra se odkazuje na klasické westerny s láskou a péčí. Co jste kdy viděli ve westernovém filmu, to si tady můžete prožít na vlastní kůži.
Krajina v Red Dead Redemption je tak dobrá, že z toho padá čelist. Nechápu jak to autoři z Rockstaru udělali, ale dohlednost v krajině je úplně neskutečná. Funguje tu počasí - od vyprahlého slunce v pravé poledne, přes dechberoucí západy slunce a noci pod hvězdami až po bouře a smrště - všechno tu šlape jako hodinky. Mraky se převalují přes horský hřeben, fungují denní doby a měsíční fáze. Nad řekou se v noci sbírá pára a když v dálce zasvítí světlo jedoucího vlaku, hráč zastaví koně a jenom se dívá na tu krásu.
Je až neuvěřitelné, co všechno hra umožňuje a podporuje. Je tu jízda na koni, lasování koní i jezdců, střelba ze všech možných zbraní, dobývaní opevněných hnízd banditů i osvobozování přepadených farem, obrana dostavníku, lov divoké zvěře, hazardní hry v saloonu, lehké děvy, házení podkovou i hra "Five Fingers" spočívající v obbodávání prstů ruky položené na stole.

Jízda na koni je v Red Dead Redemption čistá radost. John Marston vyjde ze svého pokoje v saloonu na balkón a seskočí shora do sedla uvázaného koně. Párkrát pobídne koně až do trysku, vyjede z města a zamíří do prérie. Dožene divokého mustanga, chytí ho do lasa, seskočí z koně, nasedne na mustanga a zkrotí ho (anebo nezkrotí a skončí na zemi). To všechno šlape v živém světě - kolem se mohou objevit jezdci, koně, dostavníky anebo divoká zvířata.
Poprvé v životě jsem si vyzkoušel roli kovboje. Hnal jsem stádo na pastvu, honil jsem splašené krávy v bouři, aby v panice nespadly ze srázu do řeky. Je neuvěřitelné, jak dobře se to všechno hraje. Žádný boj s ovládáním - hra sedí jako rukavice na ruce, jakmile se naučíte jezdit na koni, všechno ostatní už jde samo.

Red Dead Redemption je po Assassin's Creed 2 druhou hrou, kde funguje koňské spřežení. Dělá to ale o dvě třídy lépe. Hráč někdy řídí, někdy jede jako spolujezdec na kozlík anebo v kabině dostavníku. Může bránit dostavník před útoky banditů - anebo v jiném questu v roli stíhajícího zachránit ukradený vůz a vrátit jej zpět majiteli.
K Red Dead Redemption se na tomto blogu ještě vrátím. Je to naprosto výjimečná hra, která mě stále táhne k hraní.
Líbí se mi víc než GTA.
U mě zatím 100%.

Mass Effect 2: Dohráno - 8,5/10

2010-05-29T14:01:00.002+02:00

K druhému dílu Mass Effectu jsem přistupoval plný očekávání. Nástupce herní legendy se prezentoval výpravným filmovým intrem a krásnou herní sekvencí zkázy první Normandy.

Musím hned na začátek říct, že silná očekávání hra ne zcela naplnila. Byť se jistě jedná o značně excellentní AAA kus, bezbřehý aplaus se bohužel nekoná.

Co Mass Effectu 2 vytýkám? Tři věci:

Za prvé - některé mise jsou graficky dost odfláknuté. Jejich grafika je bídná, textury ubohé a modely tristní. Vzbuzuje to pocity z první poloviny 90. let. Zejména se to týká vedlejších misí, které hráč objevuje při skenování planet. Je to dost překvapivé, protože hra rozhodně má na to předvést engine v plné parádě a nezřídka to také předvádí. Takovéto mise hru úplně zbytečně sráží. Nehledě k tomu, že úplně všechny bojové mise jsou důsledně lineární - což je věčná škoda. Jak moc volnosti Mass Effect dává v adventurní části a dialozích, tak je sešněrovaný v boji.

Za druhé - skenování planet pro těžbu surovin. V prvním díle hráč přistál s transportérem na planetu, mohl se pohybovat ve vymezeném regionu, občas tam byly nějaké akce, občas exploring. Každopádně to vůbec nebylo špatné, byť po čase to mohlo působit stereotypně.

Tady ve dvojce je transportér nahrazen celoplanetárním skenerem. Hráč musí objíždět povrch planetu sondou a hledat ložiska surovin. Přestalo mě to bavit asi tak po pěti minutách používání. Bohužel, kvůli surovinám jsem musel skenováním strávit nejméně hodinu a půl herního času, ne-li více. Zábava nula a transportéru z jedničky to nesahá ani po kotníky.

Za třetí: finále. Jak je hra výborná zezačátku, tak je konec rozpačitý. Když jsem poskládal celou posádku a vybudoval její loajalitu (až na Jacka, kde se mi to nepovedlo), měl jsem za to, že jsem tak v 60% hry. Bohužel jsem byl už v 90% a čekalo mě pouze finále. To se rozhodně nedá srovnávat s úžasně epickým závěrem prvního dílu. Zkáza Citadely a souboj se Sarenem jsou epickým dobrodružstvím, korunujícím skvělou jedničku. Závěrečnou misi druhého dílu naproti tomu tvoří celkem standardní souboj s Collectors a na závěr boj s obrovským Human Reaperem. Což je možná efektní, ale rozhodně to nesahá prvnímu dílu ani po kotníky.

Snad je to i tím, že Saren z prvního dílu byl krásný záporák, na kterého bylo možné se zdravě naštvat. Ve dvojce je nepřítelem jaksi anonymně rozplizlá rasa Collectors, což zkrátka nefunguje tak dobře.

Tolik slabiny hry. Úmyslně jsem se o nich rezepsal víc.

K silným stránkám nepochybně patří grafika většiny hry, promyšlený a fungující vesmír, filmový způsob vyprávění a nedostižně strukturované dialogy, jaké umí jen Bioware.

Posádka Normandy je představuje plnokrevné charaktery. Jeden každý člen posádky reprezentuje samostatný příběh, který lze hrát a řešit různým způsobem. Asi lze vedlejší příběhy přeskočit a jít rovnou k cíli. Já jsem si to všechno prošel a užil jsem si to.

Variabilita hry je veliká, při druhém zahrání se děj může vyvíjet jinak. Shepard sám může volit mezi přístupem rytíře-klaďáka a drsného bandity, se širokým spektrem mezi tím.

Opět se dostavuje milostná zápletka, s možností vybrat si partnerku (možná i partnera? V jedničce fungoval i homosexuální vztah ...).

Osobně jsem šel konvenční cestou a vybral jsem si krásnou Mirandu (byť by mě docela zajímalo, jestli hra ukáže, jak vypadá Tali'Zorah pod skafandrem...).

Faktem zůstává, že Mass Effect 2 je vysoce fajnovou hrou. Silně nadprůměrný mix slušné sci-fi střílečky s vynikající rpg/adventurou chytne za srdce hned při spuštění a nepustí až do Game Over.
U mě 8,5/10.

Odešel Vašek Boček

2010-05-29T11:12:00.000+02:00

Army of Two: 40th Day jsem hrál na kooperativní split-screen multiplayer s kamarádem Vaškem. Mám jí rozehranou a už ji nikdy nedokončím, protože Vašek před dvěma týdny nečekaně zemřel.
Kromě toho, že jsme byli spolužáci z gymnázia a přátelé v osobním životě, sedli jsme si i jako hráči. Odehráli jsme spolu spoustu věcí. Začali jsme někdy kolem roku 1998 s Commandos, tam Vašek obsluhoval klávesnici a já jsme klikal myší. Pak jsme spolu mnoho let hráli různé díly NHL, to nám vydrželo hrozně dlouho.
Tady je neúplný seznam her, které jsme společně odehráli:

Army of Two
Borderlands
Call of Duty 3
Commandos 1
Commandos 2
Halo 3
Earth Defense Force
FIFA 2006
Gears of War
Gears of War 2
Lord of the Ring: Return of the King
Lord of the Rings Conquest
Rainbow Six Vegas II
Test drive 5

Odešel mi parťák, který mi v multiplayer hrách chránil záda. Hrávali jsme spolu každou sobotu.
Hodně mi chybí.

Settlers 7: Path to the Kingdom

2010-05-27T22:15:00.002+02:00

Settlers 7: Path to the Kingdom se vrací ke kořenům populární série. Předchozí 6. díl jsem celkem hrál. ( s překvapením zjišťuji, že tady na blogu mám post jen o demu) Tento nejnovější díl se předchozímu podobá jen na první pohled - německy dokonalou grafikou a překrásně vypiplanými animacemi. Tady grafika vyniká ještě více, technologie zase poskočila o pár let dopředu a na hře je to vidět. Už se nebojí pohledů do dálky, nemá strach odzoomovat a dívat se na mapu z oblačné perspektivy.

Herně je to ale o dost jiné. Jestliže v 6. verzi si panáci sami prošlapávali cesty a uměli nosit suroviny volným terénem, tak zde v Settlers 7 hrají cesty a optimální transport surovin zcela zásadní roli. Nepřipojená budova prostě nepracuje. A tak to má být.

Zajímavým novým konceptem jsou domy fungující jako určití huby. Nejprve se postaví základní budova - například statek - a kolem ní se pak teprve nabízí "dvory" pro až tři další budovy - třeba obilnou farmu, prasečí farmu a mlýn. Není to špatné, docela to funguje.

Zjednodušením překvapivě prošly i boje. Už žádné řízení armády, už žádné frustrující bitvy. Vojsko se pouze vycvičí a pak se pouze přesouvá mezi sektory. Hráč jen vybere cílový sektor - a dál už vše obstará hra sama. Vojáci sami napochodují, bojují a dobývají nebo brání. Kupodivu to vůbec neruší, naopak. Boje jsou celkem zábavné na dívání, i když do nich nelze nijak interaktivně zasahovat. Hráč se může soustředit na fungování ekonomiky a bitvu víceméně ignorovat.

Škoda je, že opevnění lze stavět pouze na předepsaných místech. Hradby jsou vlastně jen vlastností sektoru - když se sektor příslušně upgraduje, opevnění samo vyroste tam, kde má být. To je na můj vkus snad až přílišné zjednodušení.

Hlavní herní kampaň je snad jediná věc, která mi přijde poněkud slabší než v předchozí verzi. Už si nelze zvolit hrdinu - je tu jen jedna princezna, za kterou hráč hraje, a která se objevuje pouze v cut-scene animacích a dialozích. Ale není přítomna jako panák na mapě, což hru trošku ochuzuje. Takový skald vyzpěvující na náměstí v minulé verzi byl vyloženě k sežrání.

Cracker

2010-05-24T09:17:00.003+02:00

V roce 1989 jsme s kamarádem Pavlem Maňasem napsali hru Cracker. Byla to textovka pro ZX Spectrum. Pavel je manažersky a obchodně zdatný, a tak hře zajistil perfektní marketing a prodej. Dokázali jsme v té době prodat neuvěřitelných několik desítek kusů! Napamatuji si to přesně, ale odhaduji, že to bylo něco kolem 60-70. Hru jsme zasílali poštou na kazetách. V éře hluboko před Internetem, kdy se všechno vyřizovalo korespondenčně, to byla jediná možnost.

I když byl Cracker docela jednoduchá hra v bez grafiky, přesto ve své době zaznamenala slušné ohlasy. Těší mě, že už tenkrát jsme v Crackerovi psali o celosvětové počítačové síti - která, když pak o čtyři roky později přišla, zcela překonala naše tehdejší představy.

O tomto víkendu mě Pavel upozornil, že se o Crackerovi lze dodnes dočíst na Internetu (třeba tady na Idnesu je pěkný rozsáhlý článek o textovkách na Spectru - použijte Vyhledat - Cracker).

S příchodem PC emulátorů ZX Spectra se Cracker dočkal i konverze - dodnes se dá stáhnout například tady.

Osmibity měly něco do sebe. ZX Spectrum žije!

WoW: Lady Vashj

2010-05-11T15:15:00.001+02:00

Když už jsme měli poskládaný raid na Mount Hyjal, který jsme pokořili ani ne za dvě hodinky, vyrazili jsme do Serpentshrine Cavern. Tento dungeon je nejtěžší raid v rámci Coilfang Reservoir v srdci Zangarmarshe a šel jsem ho vůbec poprvé.

Vzpomínám si, že to ve své době býval nejdrsnější raid, který se v rámci Motion chodil.Tenkrát už jsem moc neraidoval, bylo to v době, kdy se guildovní 40členný raid adaptoval na nové dungeony pro 25 lidí, takže byl značný přetlak.

O to víc jsem si to včera užil. Je to pěkně udělaný, zábavný raid s dobře propracovanými encountery. Je pravda, že nyní s dnešním equipem to není žádná challenge, všechno se dá zvládnout v pohodě hrubou silou.

Člověk by nevěřil, co udělá mizerných 10 úrovní navíc. Zajímalo by mě, jaké by to bylo, jít dnes Ahn'Qiraj.

Lady Vashj není na finálního bosse moc velká. Její look ala medusa je nicméně velmi podařený, hadí vlasy se jí svíjely i po smrti. Boj byl zajímavý, založený na kontrole přibíhajících addů. ve druhé fázi boje bylo nutné postupně ničit blesky, kterými Lady Vashj napájela svoji energetickou bariéru.

Jsem hodně rád, že můžu tyhle raidy vidět a prožít. I když to dnes už není kdovíjaká challenge, stojí to za to.

WoW: Mount Hyjal

2010-05-11T15:03:00.001+02:00

Splnil jsem si jeden starý sen: prožil jsem raid Mount Hyjal.

Bitva o Mount Hyjal a World Tree je závěrečnou misí z Warcraft III. Ve WoW byla Mount Hyjal dlouho uzavřenou zónou, do které se nesmělo. Byla prázdná, hotová příroda, avšak bez mobů. Dalo se tam nelegálně dostat s využitím triku - přeskákat přes kameny a dostat se za bránu. Byl jsem tam kdysi s Ninjagonem a seskok z Mount Hyjal do Felwoodu pomocí Feather Fall potionu považuji za jeden z nejhodnotnějších zážitků. Prý bylo možné doplachtit až do Ogrimmaru - to se mi nepovedlo.

S příchodem datadisku Burning Crusade se do hry dostal raid Mount Hyjal, dostupný z Caverns of Time. V době Burning Crusade, než jsem přerušil hraní, byl raid Mount Hyjal jedním z nejtvrdších raidů ve hře. Aby se tam hráč dostal, musel nafarmit spoustu reputace a splnit předcházející questy a dungeony, vesměs značně husté.

Postupem času se tuhá restrikce omezila a raid Mount Hyjal se otevřel všem. Nyní, na 80. levelu s vybavením z Icecrown Citadel, byl Mount Hyjal pro raid o 20 lidech docela dětská slavnost.

Raid se věrně drží předlohy z Warcraft III. První fází je obrana lidské základny: Jaina Proudmoore a její rytíři hájí svoji základnu s vydatnou pomocí hráčů. Na základnu se valí jeden útok Burning Legion za druhým. Vždy po zvládnutí vlny přijde boss - některý z Eredar.

Byla to opravdu pohoda, boje jsme zvládali "na hulváta" hrubou silou pomocí AOE kouzel.

Uvědomil jsem si tu, jak nádherně barevné a pestré jsou raidy tady v Azerothu. Mount Hyjal je vysloveně příjemný. Protí strohým, studeným a chladným interiérům Icecrown Citadel jsem si tady vyloženě užival teplé a prosvětlené grafiky.

Po odražení předepsaného počtu útoků Jayna zavelí ke stáhnutí se do základny Orků. Tohle není zcela dotažené, rozhodli jsme se neposlechout a v klidu jsme vyčistili základnu Burning Legion. Bohužel tu není žádný boss ani odměna, pouze camp, který se sám respawnuje.

Hordí základna je hodně pěkná. Je tu Thrall v plné kráse, Taureni i trollové. Opět se opakuje obdobný scénář - Burning Legion útočí vlna za vlnou, po chvíli přijde boss.

Azgalor, démon podobný Mannorothovi (Pit Lord, tak se podle WoWWIKI tento typ démonů jmenuje), mě vyloženě nadchnul. Je tak obrovský, že konkuruje těm největším drakům, jako je Nefarian.

Co říkali kolegové z guildy, před příchodem Wrath of the Lich King byl raid Mount Hyjal těžký tak, že se chodilo wipovat na druhého bosse. Rád věřím.

Následuje poslední přesun k World Tree. Kolem jsou shromážděni Sentinels, ale do boje nezasahují a v raidu mají význam jen jako dekorace. U World Tree jsme potkali samotného Archimonda, jednoho z generálů Burning Legion. Moc mě potěšila hluboká úcta k tradici Warcraft III: i tady, jakmile jsme Archimonda dostali na nulu, se slétly Wispy a způsobily finální výbuch, který s Archimondem nadobro skoncoval.

Je zajímavé, že i loot, který padá v Mount Hyjal, je co do vzhledu mnohem hezčí než věci, které nám padají v Northrendu. Snad je to tak úmyslně. Už se těším, až vyjde Cataclysm a znovu se vrátíme do teplých krajin.

Mimochodem, Mount Hyjal se má stát běžně přístupnou zónou. S létacími mounty je to docela logické.

Mount&Blade: Warband: Dobývání hradu

2010-04-30T21:18:00.000+02:00

Zkusil jsem dobýt hrad vlastními silami. Posbíral jsem všechny Swadian Knights z posádky svého hradu a vyrazil na zteč. Bohužel, hrad byl hlídaný docela silnou posádkou Nordského jarla.

Absolvoval jsem několik pokusů o zteč. Při prvním pokusu se na mě osádka hradu vyřítila v průběhu stavby žebříků. Následovala regulérní bitva, kterou jsem vyhrál, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Na vlastní zteč už jsem neměl a prohrál jsem.

Při druhém pokusu nebyla žádná bitva v terénu, rovnou zteč. A opět žádná obléhací věž, pěkně se mačkat na jediném žebříku. Ani tady jsem neuspěl, dokázal jsem pobít dvě vlny obránců, ale třetí jsem už neustál.

Zadařilo se mi napotřetí. Ještě jsem posílil armádu a zaútočil. První útok jsme prohráli a stáhli se, naštěstí jsem nebyl zajat. Pak následovalo další obléhání, při kterém se hrstka obránců pokusila o noční protiútok. Bez problémů jsem je rozsekal. Poté už následoval poslední útok na hradby, který skončil mým vítězstvím.

Ačkoliv jsem na hrad útočil sám, král Swadie mi jej jen tak nepřidělil v léno. Prostě jsem seděl v hradu, který mi nepatřil, s třiceti zbylými bojovníky, a kolem se shromažďovali jarlové se svými armádami o sto chlapech. Vyhlídky tedy nic moc. Vzápětí mě maršál Swadie povolal do zbraně, tak mi nezbylo než z dobytého hradu odjet, a za chvíli nechráněný hrad znovu přešel pod vládu Nordů. Suma sumárum jsem z toho neměl nic, pouze jsem ztratil 30 vycvičených rytířů. Bilance tedy celkem prachbídná.

Zjevně to chce hromadit muže, a když už si troufnu na hrad, je dobré útočit na nehlídaný a mít v záloze chlapy, kteří hrad budou hájit. Anebo se zúčastnit dobývání hradů spolu s ostatními lordy.

Docela mě to otrávilo. Tohle tedy není dvakrát player-friendly. Mount&Blade prostě nechce hráči dát nic zadarmo :-/.

Mount & Blade: Warband - Kopí je základ

2010-04-29T15:01:00.003+02:00

Tak mám za sebou dalších pár hodin hraní. Prožil jsem pár masivních bitev, účastnil jsem se i dobývání hradu, který jsem pak dostal od krále v léno. Říše Swadie bojuje na život a na smrt s Nordy, severní pohraničí je prakticky neustále pod útokem. Vesnice jsou drancovány a hrady obléhány. Máme lehce navrch, snad díky množství a kvalitě rytířů. Pěchotu mají Nordnové mnohokrát lepší.

Bitvy jsou hodně slušné a zábavné. Klíčem k úspěchu se ukazuje dlouhé kopí: dostat koně do trysku, pak rytiř sám sklopí kopí do bojové polohy a je to "jen" o správném najetí na cíl. Sestřelit kopím nepřátelského jarla je opravdová radost!

Zpravidla se mi podaří kopím sundat jednoho až tři nepřítele, pak musím vzít do ruky meč, protože bojiště plné bojujících je nepřehledné a promíchané. Pokud se dokážu udržet v sedle a v pohybu, je to v pohodě. Jakmile mě ale obklíčí zuřiví Nordové se sekerami a štíty, jdu po chvíli z koně a vzápětí žeru zem.

Tak mám dvě vesnice a hrad, a - a nic. Veškerý přínos je v tom, že jednou za týden dostanu vybrané daně a když tam přijedu, tak se zobrazí jiný text. Jinak nepozoruji veskrze žádný významný rozdil. Pravda, abych nekřivdil: mohu na svém hradě uvěznit zajaté nepřátele a umisťovat tam posádku. Ale nějak k tomu nemám ten správný osobní vztah. Příliš mě to netěší.

Co se bitev týká, nemůžu si opravdu stěžovat. Je to zábavné a pestré. Naopak, pohyb po strategické mapě a víceméně textové konverzace a questy mi přijdou celkem nudné. Nějak to nemá šťávu a je to pořád to jedno stejné. Pomalu mě to přestává bavit. Tak uvidíme, ještě to chvíli budu zkoušet, ale asi se brzy vrátím k Napoleon: Total War.

Mount & Blade: Warband - první dojmy

2010-04-28T16:03:00.002+02:00

Mount&Blade vytvořila dvoumužná turecká firmička TaleWorlds. Poskytli zdarma rozsáhlé demo a dobyli s ním herní svět. Zejména díky unikátnímu bojovému systému, poctivé hratelnosti, otevřenému světu a široké rozšiřitelnosti. Na Internetu jsou ke stažení rozsáhlé mody od pirátů po antické Řecko (moc pěkně je to vidět v tomhle videu na Youtube). M&B je hra neuvěřitelně bohatá, hráč si v ní může zkusit opravdu leccos. Úžasné je, že herní svět sám žije - říše mezi sebou válčí, lordi vyjíždějí do válek a obléhají hrady, bez ohledu na hráče. Čistá radost!

Mount&Blade Warband je datadiskem. Grafika je trošku víc sexy, umí lépe pracovat se shadery, byť je stále velice jednoduchá a neumělá.Není ovšem divu: engine utáhne rozsáhlé bitvy s desítkami válečníků na koních, a tak na grafické vychytávky nezbývá čas.

Oproti prvnímu dílu má Warband navíc multiplayer - ten si nevyzkouším, příliš mě nezajímá. Údajně umí až 64 hráčů v jedné bitvě. To je dost slušné.

Single player kampaň je stále založena na pohybu po strategické mapě a bitvách na podrobných mapách. Je tu prý více možností - propracovanější obléhání hradů a měst, lepší feudální systém, větší podpora možnosti stát se králem vlastní říše, promakané možnosti dvoření se dámám a sňatku. To všechno potěší.

Mě osobně ale nejvíce zajímají ty bitvy. Po dvou večerech hraní mám pořád smíšené pocity. Na jednu stranu už umím vytrénovat armádu z vesnických buranů až na rytíře, umím vydělat peníze a postarat se o své muže.

Bohužel však se stále nedokážu vyhnout situaci, kdy náhodou narazím na skupinku nabušených vikingů, dostanu na budku, přijdu o pracně vypiplanou armádu a jdu do zajetí. To nepotěší. V tuto chvíli jsem se propracoval k přijetí za vazala od krále, dostal jsem za odměnu první vesnici (tu nejhorší v celé Swadianské říši), ale moje kdysi skvělá armáda byla rozprášena a zbyly mi jen oči pro pláč. Tak tohle jsem tedy ještě neprostřelil.

Druhý smíšený pocit mám z boje. Je celkem paráda používat různé druhy zbraní, štít, luk, kopí. V pěším boji všechno OK, dokud čelím jednomu dvěma sokům. Pěti chlapům najednou opravdu čelit nedokážu - což je asi správně. Jakmile ale nasednu na koně, je to celé o něčem jiném. Rozhodně zatím ani zdaleka nejsem ta válečná mašina, jakou je možné vidět na Youtube. Naopak, na koni si připadám spíše neohrabaný a mnohem méně efektivní než pěšky. Nedaří se mi zasahovat nepřátele, stojí mě to moc času a moji vojáci jsou mezitím pobiti nepřáteli. Tak uvidíme.

WoW: Thrall je mrtev. For the Alliance!

2010-04-20T17:10:00.000+02:00

Včera jsem úspěšně završil PvP achievement For the Alliance. Našemu guildovnímu alt raidu se na třetí pokus podařilo zabít posledního hordího leadera - samotného Thralla, vůdce Hordy.

Naše guilda Eonarians už tenhle achievment jednou úspěšně pokořila - vzniklo z toho tohle video Bloody Monday. Já osobně jsem ale tenkrát byl pouze u killu prvních tří bossů - náčelníka Taurenů Cairne Bloodhoofa, vládkyně Undercity Sylvanas Windrunner a vládce Silvermoonu Lor'Themara Therona.

Naštěstí náš warlord Ninjagon uspořádal další raid pro alty. Dvakrát jsme neuspěli, protože Horda si Thralla dobře brání a na útok rychle reaguje. Včera se konečně podařilo dát dohromady dost lidí (včetně randomu z cizích guild), takže jsme dokázali zadržovat útok Hordy, dokud Thrall nešel k zemi

Tady na screenshotu je Ninjagonův alt Velmirez a můj Keonux na válečných medvědech, které jsme dostali za odměnu. Hodně mě to potěšílo. Jednak mám rád mounty, jednak ten medvěd opravdu vypadá moc dobře. Budu ho teď používat jako hlavního mounta.
Jsem moc rád, že jsme to nevzdali a vydrželi jsme. A /salute Ninjagonovi, který to všechno zorganizoval.

Napoleon:Total War - Egypt

2010-04-20T16:48:00.003+02:00

Egyptská kampaň v Napoleon: Total War poprvé odhaluje některé výtečné herní aspekty. V první řadě je to grafika, která perfektně pracuje s particle efekty. Bitvy v prašné poušti mají nádhernou atmosféru, kouř z mušket a děl se mísí s prachem a pískem vířeným postupem kavalerie.
Na Internetu jsem viděl mody potlačující prach. Tak ty rozhodně nechci. S performance opravdu nemám problém a prach vypadá vizuálně výborně.

Francouzská armáda má k dispozici pozorovací balón, který jednak odhalí počáteční postavení nepřátelských jednotek a jednak se skutečně vznáší nad bojištěm. Tomu říkám pokorná práce s historickými prameny! Chlapi z Creative Assembly mají další kladný bod k dobru.

Nádherně tu funguje Depth of Field. Horký vzduch se tetelí nad pouští, vzdálené pahorky jsou zahalené v oparu. Oproti Empire:Total War to tady působí naprosto přirozeně, drobné chybky v zobrazení byly vychytány k mé nejlepší spokojenosti.

Krásně funguje jízda. Zastřelený jezdec sletí z koně a kůň dál zmateně pobíhá po bitevním poli. Paráda!

Jedntoky mají víc animací a víc typů obličejů. Celkově to působí mnohem přirozeněji.

Při kampani má mnohem větší vliv prostředí. V přátelské provincii se pomalu doplňují utrpěné ztráty. Je-li v provincii vojenský sklad, regenerují mnohem rychleji. Naopak, v nepřátelském prostředí a navíc uprostřed pouště jednotky začínají ztrácet vojáky. Je to krásně realistické a nutí to k přemýšlení. Další bod k dobru.

Chci zkusit nějaký mod, který by zvýšil počet jednotek. taky nějaký Smoke mod by bodl - byť je na tom Napoleon lépe než Empire, víc kouře nikdy neuškodí.

Egyptská města se Napoleonovi vzdávala jako na běžícím pásu. Myslel jsem si, že to bude procházka růžovým sadem. Vzápětí přišlo kruté vystřízlivění: když jsem už-už chtěl vyrazit dvěma směry, na jih na Káhiru a na východ k Sinaji, začaly se mi bouřit zdánlivě konsolidované provincie. A rebelské armády byly sakra dobře vybavené - měly víc děl, než já. Musel jsem sebrat síly a začít znovu dobývat, co již bylo jednou dobyto. Vtip je v tom, že v egyptské kampani je Napoleon jen generálem. Nemůže měnit výši daní. Jediným prostředkem pro pacifikaci dobytých území je proto umisťování dostatečných posádek do měst.

Teď už jsem Káhiru úspěšně dobyl. Mamelukům zbývají nějaké provincie na jihu a samozřejmě Sinaj, odkud se neustále trousí nové malé jednotky. Na východě se začínají objevovat první turecké jednotky. Zatím je nechávám na pokoji, ale je to jen otázka času.

Docela zajímavým zpestřením byl nájezd beduínů na jedno z mých měst. první indikátor poměru sil mi věštil porážku. Nepřítel měl přesilu velbloudů, já jen pár jednotek pěší milice, nějakou řadovou pěchotu a dvě tři jízdní jednotky.

Naštěstí jsem držel město. Zalezl jsem s milicí do domů, řadovou pěchotu rozmístil v ulicích - a čekal. Ukázala se stará pravda: sebelepší jízda ve městě není k ničemu. Velbloudi se o opevněné domy rozbili jako vlny o útesy, milicionáři je z oken domů odstřelovali jako holuby. Nájezd byl zažehnán.

Za večer hraní jsem se zkonsolidoval, znovu dobyl ztracenou Damiettu a získal Káhiru. Musím se porovnat s mameluky, až pak chci vyrazit na Turka. A určitě se pokusím o vylodění na Kypru, kde má námořní základnu Horatio Nelson.

Borderlands: Dohráno - 7,5 z 10

2010-04-18T20:54:00.002+02:00

Dohráli jsme s Vaškem Borderlands. Ve Split Screenu to byla výtečná zábava.

Docela mě překvapilo, jak veliká je to hra. Hráli jsme to dobré čtyři měsíce. víkend co víkend. Dobrých 50 hodin hraní. S postavami jsme se dostali tuším někam kolem 27. levelu.

Koncepcí misí jsou Borderlands dost podobné online hrám. Ta obluda tady na screenshotu je jeden z lepších bossů ve hře. Docela dlouho jsme se pohybovali na první mapě. Už jsem si začínal myslet, že se blížíme ke konci, když jsme se probojovali do druhé mapy. Za ní následovala třetí, čtvrtá, desátá... Je jich tu opravdu požehnaně. Výtvarným stylem a postkatastrofickým pojetím světa hra upomíná na legendárního Mad Maxe.

Trošičku mě otrávil konec příběhu. Půlku hry se probojováváme k Vaultu - legendárnímu místu, které se má otevírat jednou za 200 let a má obnovit zničenou planetu. Získáváme části klíče, probíjíme se skrz mnoho zón, a když už se podaří otevřít vchod, z brány vyleze ohromný boss v podobě obří chobotnice s mnoha chapadly ala J.P.Lovecraft. Toho zabijeme - a - a nic, brána je uzavřena na dalších 200 let. Tak to mě tedy neuspokojilo ...

Po dohrání hra nekončí, lze dál hrát Downloadable Content datadisky. K dnešnímu dni jsou venku už tři. To mi přijde dost slušné. Nicméně nás už se to netýká. bylo to fajn, teď nás čeká Army of Two - 40th Day.
U mě 7,5 z 10.

Risen: Ohlédnutí zpátky

2010-04-12T10:59:00.007+02:00

Při pohledu zpět jsem s Risenem hodně moc spokojený. Ta hra je prostě dobrá. Komplexní, promakané, vtipné RPG, s možnostmi rozhodování a skvělým prostředím. Přesně jak to mám rád.

Co se přírody týká, v hustém lese nemá Risen konkurenci. Ta grafika prostě šlape jako hodinky. To, co ostatní hry (echm .. Oblivion .. echm) řeší trapnými nahrávacími obrazovkami, umí Risen poctivě a natvrdo: lezete z tmavé jeskyně, už zdálky vidíte prosvítat paprsky světla od vchodu, pak vylezete ven - a otevře se výhled přes celý ostrov až k moři. Naprosto plynule, naprosto v pohodě. Je pravda, že level-of-detail a depth-of-field grafiku někdy vizuálně degraduje, ale zvykl jsem si na to celkem v klídku a rozhodně mi to nevadilo.

Příběh je skvělý, od začátku do konce. A dospělý. Žádná politická korektnost - jsou tu cigára, drogy, vodní dýmky i bordel s děvkami.

Naštěstí už se hoši z Piranha Bytes naučili pracovat s ženskými postavami (tuším, že ani v Gothiku III ženy snad vůbec nebyly, a pokud ano, tak jen jako generická kulisoidní NPC). Tady jsou a fungují skvěle, a Patty v Risenu je prostě super.

Postavy v Gothiku jsou vesměs plnokrevné. Mají zájmy a charakter, jsou prokreslené a špičkově namluvené.

Mimochodem: to, že Dona Estebana a Titan Lorda Ursegora namluvil John Rhys-Davies, jsem poznal. Ten úžasný hlas mám zažitý z Gimliho a Treebearda z Pána Prstenů. Ale to, že Mendozu namluvil Andy "Gollum" Serkis, jsem si musel přečíst až tady.

Už jsem to psal několikrát, a ještě jednou: Risen je dobře odladěná hra. Žádné chyby ala Gothic III tu nejsou. O to víc je pak člověku líto, že Gothic III zazdilo nekompetentní rozhodnutí lakomého vydavatele.

Párkrát (vzpomínám si na slovy tři případy) se mi v Risenu stalo, že jsem vlastní blbostí skočil na nějaké místo, kde jsem se zasekl. Stačil zpravidla uložit a znovu načíst - poloha se sama spravila. Jinak mi to za celou dobu ani jednou nespadlo a nesetkal jsem se s žádnnou questovou chybou. Pár míst, kde namluvený dialog úplně nesedí s titulky, mi opravdu netrhá žíly.

Hratelnost a vybalancování tu šlape na jedničku. Hra je přiměřeně hustá, soubojový systém výborný a souboje náročné tak akorát.

Musím přiznat, že jsem třikrát musel nakouknout do návodu. Jednou na začátku, když jsem se rozhodoval kvůli frakci (to jsem se spíš bál něco nepokazit) a dvakrát v závěrečných dungeonech při hledání částí Ursegorova brnění. Tyto dungeony jsou opravdu těžké.

Tak je to tam. Úžasný pocit završení výborné hry - a zároveň pocit ztráty, jako když odjíždíte z výborné dovolené. Už to mám za sebou, už se do světa Risena znovu nevrátím. Bude se mi stýskat.

Pevně věřím, že Piranha Bytes brzy vydají pokračování. Jak naznačuje rozhovor Patty s hrdinou, který se odehraje po závěrečných titulcích, je potřeba vypořádat se s ostatními Titány.
Tak tak.

Unavený hrdina odchází středem. Kouzelné kladivo táhne za sebou, únavou se mu skoro klepou nohy.

Stálo to za to.

Díky, Risene!

Risen: Dohráno - 10/10

2010-04-12T10:40:00.001+02:00

Když jsem posbíral všechny části Ursegorova brnění, druid Eldric mi pomohl je přepracovat, abych je mohl používat. Eldric je asi jediný mág, který není stranicky vyhraněný. Žije si ve své poustevnické chýši a pečuje o magický stolec. Kdysi jsem ho vytáhl ze saurianského vězení, když jsem potřeboval spravit první z magických disků.

Tyhle příběhové provázanosti, kdy se s důležitými postavami potkáváte mnohokrát za hru, tvoří další skvělý aspekt Risena. Svět je díky tomu mnohem uvěřitelnější, člověk si může k NPC postavám vybudovat určitý vztah.

Ursegor na mě čekal před branou. Dal mi pár dobrých rad. Hned vzápětí jsem se setkal s Inkvizitorem Mendozou, který již dokončil uvolnění Titána. Nechtěl mě pustit dál, následoval nevyhnutelný souboj. Zajímalo by mě, zdali je možné se s Mendozou dohodnout, pokud člověk hraje za Inkvizitory.

Mendoza je asi nejtvrdší soupeř ve hře, ale díky kouzelnému brnění už taky nejsem žádné párátko. S pomocí pár svitků a věrného kostlivce Freda jsem se s ním dokázal vypořádat.

Od Mendozy jsem získal zpět čtrtou lebku a mohl jsem otevřít bránu.

Ohnivý Titán měl podobnou hlavu jako královna vetřelců v Alien II. Stál na kruhové plošině tvořené čtyřmi soustřednými prstenci. Měl několik nepěkných vlastností - asi nejhorší pro mě bylo porovnat se s tím, že jendotlivé části podlahy mizejí. Musel jsem kolem něj pořád tancovat a krýt se kouzelným štítem.

když se mi podařilo odrazit štítem některou z magických střel zpět na Titána, Titán se jakoby skrčil - a to je okamžik, kdy jsem mohl přiskočit a párkrát ho praštit kladivem.

Docela těžký souboj, trvalo mi snad půl hodiny, než jsem se s tím dokázal poprat.

Následovala závěrečná animace - opětovné spoutání Titána, aby neohrožoval ostrov, ale naopak jej dál chránil proti ostatním Titánům.

Game Over, titulky.
U mě 10/10.

Risen: Cesta do vulkánu

2010-04-12T00:05:00.004+02:00

Inkvizitor Mendoza chce v sopce najít Titána, který tu byl uvězněn. Jeho moc chce využít k tomu, aby se postavil ostatním Titánům způsobujícím bouře a hrozícím zničit hlavní pevninu.

Hra pomalu, ale jistě přituhuje. Čas od času se objevují volby. Mám zachránit krásnou hospodskou Patty, anebo se přidat k pirátům kapitána Romanova? K oběma skupinkám mám určitý vztah, kěkdy mi s něčím pomáhali, anebo já jim. Musím si vybrat ...

Inkvizitor Mendoza otevřel magickou bránu do nitra hory. Ven se vyvalila horda Saurianů - tuhých ještěřích válečníků. Rozpoutala se docela regulérní bitka - Mendozovi inkvizitoři proti Saurianům, asi tak 10 na 10. Dost slušné.

Od této chvíle se Sauriané objevují i v krajině, vylézají z chrámů a blokují cesty.

Myslel jsem, že už se blížím k finále hry. To jsem se ale zmýlil. Vnitřek hory je velice členitý, našel jsem tu několik sídel Saurianů. Veškeré překážky musím řešit sám. Otevření další brány, spuštění padacího mostu - všechno je na mně, Mendoza a jeho válečníci tu jsou jen od bojování. Každý takový úkol je vlastně minidungeon docela solidní složitosti.

Poslední magickou bránu střeží duch Titan lorda Ursegora. To on tady před mnoha věky uvěznil Titána ohně.
Když už jsem měl pohromadě všechny čtyři lebky nutné k otevření poslední brány, zrádný Inkvizitor Mendoza mi jednu z nich vzal, sám se protáhl branou a na mě poštval své vojáky. Čekal jsem od něj nějaké svinstvo, ale přesto mě to překvapilo. Bylo to docela nepříjemné, muset bojovat s těmi, kteří se se mnou probíjeli krok za krokem sopkou až sem.

Cesta dál je podmíněna získáním pěti částí Ursegorova brnění. Ty jsou rozmístěny v pěti saurianských chrámech po celém ostrově. Tahle část hry už je hodně solidně těžká, každý saurianský chrám je sám o sobě složité prostorové puzzle plné nepřátel a různých pastí. Musel jsem využít všechny triky, které jsem dosud posbíral: levitace přes nebezpečné úseky, manipulace pákami pomocí telekineze i proměna v malého raka poustevníka Nautila, abych se mohl protáhnout malými škvírami. I s nutným cestováním po ostrově zábava na celý víkend.

Risen: Proměny

2010-04-11T22:29:00.004+02:00

Na Risenovi mě fascinuje proměnlivost prostředí. Kvetoucí les za slunného poledne, bouře v bažině, mořský břeh za soumraku, stříbřitá měsíční noc v divočině ... Nepřestává mě udivovat, jako moc dokáže Risen vydupat z obstarožního grafickoého enginu pomocí skvělých particle efektů, jako je různé poletující listí a motýli, prach, mlžný opar. Risen mění tempo, nálady, barvy a zvuky tak přirozeně a geniálně, že to všechno pasuje dohromady.
Skvěle tu funguje počasí - několikrát jsem se ráno probudil, vykoukl z chaty, viděl že prší a šel si lehnout ještě do oběda :-). Téměř jako v reálu.

Trénuji hlavně sílu a boj s mečem. K tomu pár zlodějských schopností, které se při hře za Donovy bandity hodí - otevírání zámků a plížení je nutnost. Některé questy ve městě bez toho nejdou splnit. Luk zatím zanedbávám, používám ho jen na nejslabší zvířata - dikobrazy a prasata. Potěší, že boj v divočině nestresuje, ale zase to není úplná bezduchá klikačka. Přijde mi, že šerm je velice dobře vybalancovaný. Když se to hraje špatně, i nejslabší protivník potrápí. Když se to hraje dobře, jde zdolat i silnější potvora. Obrovsky pomáhají i kouzla - v mém případě pouze svitky. Pomocný kostlivec je k nezaplacení.

Krásně tu šlapou řemesla, tak jak je v Gothic hrách zvykem. Hrdina se učí kovařině, dobývání kovů, alchymii, výrobě svitků. Všechny práce krásně animované, výroba meče šlape ve čtyřech krocích - žíhání, kování, kalení a broušení na brusu. Paráda! Zručný kovář může vyrábět i bižuterii - prsteny a anulety, podle toho, jaké se podaří vykopat kameny.

Po splnění úkolů ve městě mě Don Esteban poslal vyjednávat do kláštera tyčícího se na svahu sopky. Tady jsem potkal inkvizitora a jeho lidi. Moc se tu se mnou nebaví, ale přesto je tu pár pěkných questů. Inkvizitor po mě chce najít magické disky, které otevírají kouzelnou bránu vedoucí do nitra sopky. Disky jsou rozptýlené po ostrově, takže se člověk proběhne. Ostrov sám ale není moc veliký, což je trošku škoda.

Risen: Dobrodružství se rozjíždí

2010-03-30T14:13:00.006+02:00

V Risenu - stejně jako v Gothiku 3 - začíná příběh ztroskotáním v bouři. Bezejmenný hrdina je vyplaven na pláži tropického ostrova. Hned první NPC, které jsem na ostrově Faranga potkal, mi objasnilo situaci na ostrově. Ostrov je ohrožen neznámou magickou silou, která způsobila, že ze země vyhřezly trosky neznámých budov a chrámů. To vzbudilo pozornost Inkvizitora, který dorazil na ostrov se svými válečníky Orderu a brzy jej ovládl. Dosavadní vládce Don Esteban byl nucen vyklidit Harbor City a se svými lidmi se uchýlit do tábora v bažinách.

Inkvizitor a jeho Warriors of the Order, lovci a bandité Dona Estebana a kouzelnický řád Holy Flame rovněž podlézající Inkvizitorovi - to jsou tři frakce, za které je možné hrát.

Rozhodl jsem se začít u banditů. Jsou to klasičtí válečnící bojující meči, sekerami, štíty a střelnými zbraněmi. Magii prakticky neovládají, pouze svitky. Funguje tu podobná šablona jako v Gothiku: abych se dostal k Donovi, musím se postupně propracovat questy u jeho podřízených. Znamenalo to postavit tábor do latě - zajistit jim jídlo, zahnat lidi do práce a poradit si s pacholky, kteří šidí Dona a hrají na vlastní kapsu. Zábava na celý večer.

Don mě poslal do Harbor City. Tady už se začíná lámat chleba. Jednotlivé questy mají dvě možná vyústění - jedno ve prospěch banditů a druhé ve prospěch Inkvizitora (rozhodování mezi Warriors of the Order a Holy Flame zřejmě následuje až později ve hře).

Město je krásně propracované, je tu přístav i s nevěstincem, chudinské slumy Gutters, čtvrť boháčů a pevnost. Donovi muži tu přežívají mezi chudinou, vedou své kšeftíky a vybírají od obchodníků výpalné za ochranu. Spousta z nich jsou pěkná čísla. Na druhou stranu mi jsou milejší než nacistická Inkvizice, která vyhnala sedláky z farem a udělala z nich chudáky zavřené v zamčeném městě. Jářku: pořádek musí být, ale co je moc, toho je příliš. Proto jsem se rozhodl jít cestou Dona. Sice je mi líto, že si moc neužiju magie, ale liberální bandité mi jsou mnohem sympatičtější než fanatičtí inkvizitoři a submisivní mágové.

Risen: Radost z otevřeného světa

2010-03-29T00:24:00.000+02:00

Risen jsem vyzkoušel až nyní, několik měsíců po jeho vydání. Nečekal jsem od něj nějak mnoho. Gothic 2 jsem dohrál, pak jsem si opatřel tehdy již zastaralý Gothic 1 a i ten jsem dojel. Oba považuji za vynikající hry, které mě svého času nadchly.

Gothic 3 jsem rozehrál dokonce třikrát, ale kvůli zabugovanosti jsem se vždy zasekl. Ta hra se bohužel nepovedla, nádherně propracovaný svět stáhly ke dnu prudivé bugy.

Jak si tak čtu o Risenovi, vypadá to, že se bugů dokázal vyvarovat. Z toho mám ohromnou radost.

První dojem ze hry je deja vu. Risen jako by Gothikům z oka vypadl. Prostředí je asi nejvíc podobné Gothiku 2. Grafický styl Piranha Bytes žádné jiné herní studio neumí. Po odehrání prvních pár hodin a série questů u rebelů v bažině mám pocit, že jsem zpátky doma, někde, kde to dobře znám.

WoW: Deathknight

2010-03-05T19:42:00.001+01:00

Aby toho nebylo málo, hraju si s taurením Deathknightem. Chci s ním absolvovat úvodní questy, abych měl hordí postavu na dostatečně vysokém levelu a mohl ho využívat k nákupu hordích petů.

Questy za deathknighta jsou opravdu husté, masakrování nevinných vesničanů a proměny horníků v ghúly patří k běžné výbavě této temné profese. Ideově mi to hrubě nesedí, ale nemůžu zamlčet, že je to hodně zábavné. Zajímavě je tu pojatý phasing, postava se postupně probíjí územím Scarlet Crusade na východě Eastern Plaguelands.

WoW: Keonax strikes back

2010-03-05T19:37:00.000+01:00

Oprášil jsem starého dobrého warriora Keonaxe. Chci ho dotáhnout na 80. level a vyskillovat s ním alchemy, abych mohl transmutovat kameny. Je to hodně zábavné, znovu se učit hrát za warriora.

Questy v Borean Tundra jsou zábavné a warrior specializovaný na Arms je docela smrtící mašina. Až jsem z toho sám překvapený.

Dilema: co dřív?

2010-03-02T21:01:00.001+01:00

Mám toho rozjeto nějak moc. Obchodním newspeakem bych řekl, že mám přecpanou pipeline :-P.
Inventura:

WoW - main Keonux. Raidy jsou priorita 1. Kromě toho skilluji fishing a chci ulovit rare zvířata - priorita 2.
WoW - alt Keonax. tady je jednoznačný cíl vytáhnout ho na level 80 a udělat mu Alchemy na transmutace. Priorita 4, ale je to zábava.
Assassin's Creed II. Dohrát. Priorita 2.
Napoleon. Total War. Dohrát a udělat z toho alespoň jedno slušné video. Priorita 3.
Mass Effect II: rozehrát a pak se uvidí. Priorita 5.

Napoleon: Total War - první dojmy

2010-02-28T23:54:00.003+01:00

Mám rád Total War. Hrál jsem všechny díly, od Shoguna přes Medieval, Rome, Medieval II a Empire. Považuji to za vrchol RTS her. Total War, to jsou skutečně epické bitvy. Žádná jiná hra neumí dostat na bojiště tisíce mužů, zachovat si odstup a zároveň umožnit strhující detail. Tradiční RTS s desítkami jednotek mě ani zdaleka tak neberou.

Na Napoleona jsem se hodně těšíl. Empire jsem si vychutnal, a napoleon byl další logický krok. Je to první hra, kterou jsem si koupil přes internet (přesněji řečeno přes Steam) -World of Goo nepočítám, to není AAA kategorie.

První dojmy z Napoleona jsou vesměs pozitivní. Grafika nádherně maká. Díky novému kompu jsem schopen osolit všechny detaily na maximum a hra je nádherně plynulá.

Zdá se, že Creative Assembly zamakali na UI. prvních pár bitev jsem rozjel jen tak halabala a buď potupně projel, anebo dosáhl Pyrrhova vítězství. Teprve když jsem si začal dávat víc pozor a pořádně manévrovat, najednou to šlo.
Mám za sebou opravdu jen první bitvy v Italském tažení, takže nemůžu komentovat nic než grafiku. A ta je opravdu luxusní.

Vlastně ještě jedné věci jsem si všiml. Terén nabitevních polích se jeví docela členitý, určitě členitější než v Empire. A to je taky jenom dobře, dělá to bitvy mnohem zajímavější.

Naštěstí se zdá, že Napoleon bude ještě více spjat s historií, než předcházející díly. To mě jenom těší.

WoW: Guild kill - Festergut - 25man

2010-02-28T23:11:00.005+01:00

Další krásný guildovní kill jsme dali před pár minutami. Abomination Festergut je ten vlevo ze dvou Zrůdností v Plaguewing křídle v Icecrown Citadel. Boj je především o DPS a koordinaci odbíhání se sporami. Festerguta jsme už dali v desítkovém raidu, ale v 25 je to jinačí kafe, mnohem náročnější.
Chodili jsme na něj dobré dva měsíce, a dnes jsme ho konečně dali. Progress byl infarktový, asi po 5 pokusech, přičemž tří byly pod 5%. Tak to má být :-).

Náš guild leader Deleron si tak splnil quest a získal krásnou obouručnou sekeru Shadow's Edge.
Skvělý zážitek!

WoW: Guild kill - Profesor Putricide - 10 man

2010-02-26T10:43:00.001+01:00

Včera večer se mi nechtělo raidovat. Jsem hodně unavený, protože mám spoustu práce a nevím kam dřív skočit. Naštěstí jsem se nechal od Herga ukecat a vyrazil jsem na desetimužný raid do Icecrown Citadel.

Raid byl naprosto pohodový, dařilo se nám, na co jsme sáhli. Bez problémů jsme zprošli Lower Spire a snad na jeden wipe jsme zabili i náročné morové obry Festerguta a Rotface, na kterých jsme ještě před pár týdny potupně umírali.

Na konci křídla Plagueworks je Profesor Putricide, šílený vědec zahrávající si s morovým slizem. Vlastní boj je hodně zábavný, jeden z hráčů (typicky druhý tank) se převtělí do podoby Abomination (do češtiny bych to přeložil jako "odpornost" nebo "ohavnost") a musí vysávat louže slizu, které profesor vyrábí. Čas od času profesor provede experiment, ze kterého vznikne oživlá slizová koule zelené nebo oranžové barvy. Tyhle potvory se musí rychle zabíjet, jinak vybijí raid.

Profesora jsme se snažili zabít už posledně, ale bez výrazného úspěchu. Včera nám to ale odsýpalo jako na drátkách. Hned prvním pokusem jsme ho dostali asi na 7% a po pár dalších nevydařených pokusech konečně lehl. Mám pocit, že to byl první guildovní kill.

Byl to opět super zážitek. First killy mě hodně berou, mám vždycky hroznou radost, když se to povede. A profesora jsem si užil.

Assassin's Creed II: Jsem zpět

2010-02-21T21:09:00.004+01:00

Ok ok, byl jsem rozhodnut s Assassin's Creed II skončit. Ale nedá mi to, opravdu nedá. Ta hra je tak moc dobrá, že to prostě CHCI dokončit. Začal jsem znovu a teď jsem někde ve třetí epizodě. A užívám si to. Už mě sice tolik netankuje zkoumání a objevování, protože to znám a vím co kde je. Na druhou stranu, o to lépe se mi to hraje.

Assassin's Creed II: Smutný konec

2010-02-18T23:41:00.000+01:00

Tak jsem asi skončil s Assassin's Creed II. Dohrál jsem poslední misi v Benátkách. Pak se mi spustila animovaná sekvence, na chvilku jsem vyskočil z Animusu do Hideoutu a uprostřed videosekvence jsem hru vypnul, protože jsem musel dělat něco jiného. Myslel jsem naivně, že si to příště v klidu vychutnám.

Bohužel, zjistil jsem, že při příštím spuštění se Ezio probudí sám v Hideoutu. Nejsoutu žádná NPC, není co aktivovat. Protože není v Animusu, tak nejde ani loadnout předchozí kus DNA. Nedostanu se na nic, nemůžu dělat nic, jsem sám v prázdném baráku, nemůžu do Animusu. To je docela velký pech.

Znovu celou hru asi hrát nebudu. I když je tak moc dobrá a zábavná. Podle walkthrough na Internetu vidím, že jsou to skoro dohrál - chybí mi snad dvě poslední mise. To mě zas tak moc nebere. Znovu tomu ten čas obětovat nebudu.

Škoda přeškoda!

Nové PvP WOW video - Bloody Monday

2010-02-02T11:48:00.007+01:00

Tady je nejnovější video z WoW. Enjoy :-).

Assassin's Creed II: Létání v Benátkách

2010-01-31T22:05:00.005+01:00

Létání na Leonardově rogalle je další z krásných vychytávek v Assassin's Creed II. Ezio se pomocí něj dostane dovnitř přísně střeženého dóžecího paláce. Když jsem viděl tenhle obrázek, bylo to mnohem dříve, než jsem se do Benátek vůbec propracoval. Myslel jsem si tehdy, že dostanu rogallo k volnému použití.

Bohužel, křídlo je jenom v jedné misi. Jeho použití je omezené - potřebuje čas od času nabrat výšku pomocí ohňů, které Eziovi přítelé rozmístí po městě.

To je super nápad, než se člověk naučí jak to hrát, je to docela výzva. Každopádně je to další skvost v téhle skvělé hře - a také další hold enginu, který v klidu utáhne i tenhle "letecký simulátor", přičemž stíhá zobrazovat i lidi v ulicích a lučištníky na střechách.

Stará videa z WoW na Youtube

2010-01-29T13:35:00.001+01:00

Dokopal jsem se k uploadu starých videí z WoW na Youtube. Tady to je.

Mass Effect 2: Dilema

2010-01-27T21:47:00.003+01:00

Mám si to zahrát na PC nebo na Xboxu? Toť otázka ...

První díl jsem hrál na PC. Od té doby jsem si hodně zvykl na Xboxí styl hraní. A pozici z prvního dílu pochopitelně nemám schovanou. Tak nevím ...

Assassin's Creed II: Zloděj Benátský

2010-01-27T21:23:00.002+01:00

Ve Florencii jsem nikdy nebyl. V Benátkách jsem byl třikrát, z toho naposled před půl rokem. Mám je v čerstvé paměti a proto mohu soudit.

Assassin's Creed II Benátky implementuje velmi pěkně. Model města je pochopitelně zjednodušený, ale tři základní věci jsou zachovány.

Zaprvé jsou to landmarks - význačné budovy. Opět jsou opatřeny záznamy v databázi, které přibližují jejich historii. Hra navíc respektuje historii, takže třeba slavný Ponte Rialto je ve hře dřevěný a ne mramorový jako dnes. Na Náměstí svatého Marka je asi nejlépe vidět rozdíl oproti originálu - piazza ve hře je trošku menší, ale všechno podstatné je tu zachováno - Campanella San Marco, Döžecí palác, Bazilika svatého Marka i sloupy na nábřeží. Je to opravdu super.

Zadruhé půdorys města. Najdeme tu slavný Canal Grande, dopravní tepnu a osu města. Všechny hlavní stavby jsou tam, kde mají být. Kdo Benátky zná, bude se orientovat i ve hře.

Zatřetí je to jedinečná atmosféra. Benátky jsou protkány kanály s gondolami, které může hráč používat a vozit se po libosti. Má to přesně tu správnou náladu jako opravdové Benátky. Město navíc hraje, není to jen statická kulisa. Některé mise vyloženě těží z unikátní atmosféry - například mise, kdy Ezio po střechách sleduje gondolu vezoucí posla k muži, kterého má Ezio zabít. Cíl se nachází na lodi a nejelegantnější způsob splnění mise je pod vodou proplavat až k lodi, aby Ezia nespatřily stráže, a v pravou chvíli zezadu stáhnout muže do vody. Ve hře dosud nevídaný moment a dokonalá radost!

Avatar: The Game - první dojmy

2010-01-23T12:30:00.000+01:00

Po půlhodině zkoušení Avatar: The Game jsem docela otrávený. Intro nic moc. A bohužel to nemá s filmem mnoho společného - jen planetu Pandora. Příběh jde jinudy, na výběr je přes 20 různých postav obojího pohlaví.

Na první pohled mě zarazila jedna věc: nahrávací obrazovky. Každou chvilku - tedy i při přepínání mezi filmovou sekvencí a hrou v enginu - se hra zastaví a pár vteřin nahrává při černé obrazovce. Nemám nic proti nahrávání, občas je to nutné. Třikrát do minuty mi ale přijde fakt trošku moc. Tady někdo neodladil hru tak, jak měl.

Ve hře je zabudovaná Pandora encyklopedie, kterou si hráč postupně odemyká. Byl by to fajn počin, nebýt značně odfláknutý: maličké obrázky a jeden kraťoučký odstavec senilního textu mě opravdu nezaujal. Kam se hrabe na Assassin's Creed II, nemluvě o vymazlených encyklopediích z Total War anebo Civilization.

Po úvodu na základě je hráč odeslán do džungle na jednu z lokalit. Tam ho čeká ho bohapustá střílečka v džungli - ze všech stran se valí vlci. Tak nevím, přišlo mi to jako hrát Dooma na Pandoře.

První dojem tedy nic moc. Těšil jsem se, že si znovu prožiji kouzelný příběh z filmu. Ale tohle asi bude o něčem jiném. Atmosféra veškerá žádná.

Assassin's Creed II: ovládání

2010-01-23T11:48:00.003+01:00

Co se mi na Assassin's Creed II moc líbí je způsob ovládání. Ezio se chová inteligentně - když běhá po střechách, ví, kdy má skočit a kdy šplhat. Jako hráč nemusím řešit správný timing při odrazu, běh i šplh se ovládá stejně. Výzva pro hráče tak nespočívá v mačkání těch správných knoflíků ve správnou chvíli, ale ve volbě té správné cesty, aby Ezio vyskákal po tyčích, přeskočil mezi domy a trefil se na lano napjaté mezi střechami.

Je to úplně odlišný koncept od Mirror's Edge, kde se každý druh pohybu ovládal jinou kombinací kláves. Asi i proto jsem Mirror's Edge nikdy pořádně nerozehrál, nebavilo mě řešit každých pět kroků, jak donutit panáka skočit a začít šplhat.

Přístup ACII je určitě krokem tak trochu směrem k casual hraní. Z mého pohledu ale je to naprosto správný krok. Akce jsou díky tomu mnohem zábavnější, plynulejší - a v konečném důsledku akčnější. Postavička Ezia jaksi má vlastní reflexy, při pohybu přemýšlí a vychází hráči vstříc - a je to mnohem zábavnější. Odměnou je nerušená zábava nerušená frustrujícím bojem s náročným ovládáním. Hráč se může soustředit na promýšlení vlastní akce - odkud a jak zaútočit, kudy utéct strážím.

Podobně dobře to funguje i v boji. Podívaná na boj je až filmová, při úspěšném protiútoku nebo odzbrojení hra sama zvolí jednu z mnoha pěkných animací a hráč si to může užívat. Četl jsem blog, kde si hráč stěžoval, že to je příliš lehké a žádná challenge, Ezio si celkem lehce poradí i s mnohonásobnou přesilou.
Já bych to tak neviděl. Je pravda, že boje jsou snadnější a hráč možná ani nemusí využít bohatý arzenál všech útoků a taktik. O to příjemněji se na to ale dívá a veseleji se to hraje. Že by to bylo až příliš snadné si nemyslím, náročnějších momentů je ve hře dost a dost.
Samostatnou kapitolou jsou hrobky význačných assassinů, ukryté ve významných stavbách. Ezio postupně sbírá pečetě z hrobek, aby si mohl odemknout přístup k brnění svého předka Altaira.
Tenhle screenshot je z katedrály ve Florencii. Hrobky jsou většinou hlídány po zuby ozbrojenými strážci a nacházejí se na těžce přístupných místech. Propracovat se až do kopule katedrály byl docela oříšek, několikrát jsem se zabil pádem při chybném skoku.
Po dokončení Florencie a Toskánska s věžovým městem San Gimignano sleduje Ezio stopu Borgiů do Benátek. Po cestě potká Leonarda, který tam cestuje s vozem. Akční cesta s vozem přes hory připomíná Divoký Západ: Leonardo schovaný ve voze a Ezio na kozlíku se snaží setřást bandity, kteří z koní naskakují na střechu. Docela slušná zábava, na kterou jsem nekoukal takhle zblízka jako na tomto screenshotu, ale pěkně s kamerou z dálky, abych mohl kočírovat a viděl na cestu. Tahle mezihra byla úplně jiná, než všechny dosavadní pasáže ve hře - a pro mě je to další důkaz toho, jak vymazlený kousek je ACII.

WoW: Icecrown Citadel - Lord Marrowgar a Saurfang

2010-01-22T14:53:00.001+01:00

Progress raidy představují "třešničku na dortu" hraní MMORPG her. Učení se nových bossů, hledání optimální strategie, postupné vychytávání much a pokusy, při kterých bosse dostaneme zase o pár procent níže - to je ta pravá challenge.

Progress raidy lezou do peněz, protože se při nich chcípá. Když jsem byl ještě v guildě Motion, byly progress raidy poměrně výběrovou záležitostí. Zdaleka ne každý měl právo se zúčastnit, velmi často byla podmínkou určitá úroveň equipu. Je pravda, že tenkrát byla hra asi celkově těžší - u některých těžkých bossů se progress dělal i měsíce. Asi nejtypičtějším příkladem byl C'Thun v Ahn Quiraj, který byl až úchylně těžký.

Ve vstupním křídle Icecrown Citadel - Lower Spire jsem byl u prvního guildovního killu na prvním bossovi Lordu Marrowgarovi a čtvrtém bossovi Deathbringerovi Saurfangovi. Druhého bosse - Lady Deathwhisper - jsem si užil při progressu, ale u prvního killu jsem neby. A třetí boss - nádherný encounter Gunship Battle - je poměrně lehký, takže tam snad ani žádný progress nebyl.

Nechci tu úplně popisovat taktiku. Od toho jsou jiní, povolanější. Popíšu to tady spíše ze svého pohledu huntera, který stojí vzadu, střílí z pušky hlava nehlava a čerta starého se stará o to, co dělají tankové a healeři :-P. Konec konců to píšu hlavně pro sebe, tak co.

Marrowgar je tříhlavý kostlivec. Boj má dvě fáze - běžná, kdy se boss normálně zabíjí,přitom kolem sebe hází ledové jazyky a napichuje hráče na ledové hroty, a potom fáze točení, kdy se boss točí po místnosti a zasahuje všechny kolem sebe. Pro nás bylo asi hlavní zvládnout napichování na hroty - postiženého hráče co nejrychleji sundat. Tuším, že jsme se to učili nejméně dva, možná tři večery. Jakmile jsme se naučili stát pokd možno na hromadě (s výjimkou nás hunterů, kteří potřebujeme vzdálenost), byl kill jen otázkou času.

Deathbringer Saurfang je vlastně hrdina Hordy, který zahynul u Wrath Gate a Arthas ho vzkřísil a obdařil magickými silami. Boj se Saurfangem je poměrně těžký, protože je časově omezený Saurfangovými kouzly. Jeho moc postupně narůstá s tím, jak hází na hráče nepříjemná kouzla. Hodně nepříjemní jsou addi - červi, která Saurfang hází asi každých 45 sekund a kteří se musejí rychle zabít a zvládnout tak, aby nekousali do hráčů. Takže se musí zapojit všechny možné schopnosti jednotlivých povolání - naše hunterské zpomalovací pasti, tauntování, root, odkopávání, zamražování. Je to docela hukot to všechno stihnout tak, aby všech pět addů padlo dříve, než začnou kousat do healerů a ranged hráčů.

Po zabití Saurfanga si v krásně zrežírované scéně pro jeho tělo přijde jeho otec Overlord Saurfang. Je to jeden z krásných epických momentů ve světě Warcraftu.

Assassin's Creed II: Nadšení z renesance

2010-01-18T15:53:00.002+01:00

Vyzkoušel jsem Assassin's Creed II. Hrál jsem první díl, uhrál jsem počítám tak čtvrtinu nebo třetinu. Líbil se mi graficky a technologicky, ale od dohrání mě odradila repetitivní hratelnost. První díl jsem hrál na PC, druhý jsem si střihnul teď na XBoxu. Musím hned zkraje přiznat, že dvojka se mi líbí MNOHEM víc.

Grafika je stejně dobrá, anebo lepší než v prvním díle. Opět tu máme hrdinau, který se prohání po střechách měst plných obyvatel, bojuje se strážemi a odemyká mapu z věží, než z nich efektním saltem skočí do kupky sena.

ACII uchvátí především atmosférou a dějem zasazeným do renesanční Itálie. Od prvního momentu hráče pohltí a vtáhne a nedá mu odpočinout. Mě ještě nepustil. V noci mám sny, v nichž se proháním po střechách nad městy. To už se mi dlouho nad hrou nestalo.
V návaznosti na první díl i tady je hrdina současnosti poslán "zpět genetickou pamětí", aby bojoval s Templáři. Zatímco první díl obtěžoval moderními mezihrami po každé misi, ve dvojce se v současnosti odehrává pouze úvodní kapitola. A funguje to mnohem líp. Protože Assassin's Creed II je především příběhem florenťana jménem Ezzio Auditore, dávného potomka Altaira z jedničky. Ezzio prochází příběhem spiknutí a následné pomsty a přitom se mění z bohatého mladíka ve vražedně výkonného assassina.

Pokud mohu soudit, jsou města ve hře vymodelovaná poměrně realisticky. Alespoň co se týká "landmarks" - význačných budov, jako jsou chrámy, tržiště nebo kláštery, ale i veřejné domy. Hra je doslova narvaná historií, postavy i budovy jsou historické, popsány v databázi. Děj se točí kolem spiknutí mocného rodu Borgia proti rodu Medici vládnoucím ve Florencii. Při spiknutí je téměř vyhlazena rodina Auditore. Hrdina má hned důvod k pomstě. Cesta k ní bude ale dlouhá a komplikovaná, provázená tajemstvími, před kterými bledne i Šifra mistra Leonarda.
A propos, Leonardo da Vinci je tu jednou z hlavních NPC postav. Seznámíme se s ním hned v první nebo druhé misi. Je mladým umělcem, který ochotně konstruuje assassinské nádobíčko a dešifruje nalezené svitky.

Florencie ve hře je neuvěřitelně velikánská, obrovské rozsáhlé město kypící životem a lidmi. Moc mě potěšilo, že lidé nejen bloumají, ale i něco dělají - vyvolávači na trhu, potulní muzikanti, zedník opravující zeď, nosič beden, pouliční zloděj, zemědělec obdělávající políčko, prostitutky, to všechno tady šlape jako hodinky.

Zábavné prvky hra odkrývá postupně. Tak jak hráč prochází příběhem, postupně získává nové zbraně i nový způsob boje. To je celkem běžné. Tady se navíc odemykají nové mise v návaznosti na příběh,. Což je logické, nicméně v kombinaci s akční hrou to funguje nevídaně skvěle. Po víkendu hraní jsem teprve nedávno získal přístup ke klasickým assassinským misím "jdi a zabij" ve službách Lorenza di Medici zvaného El Magnifico.

Ještě jednou: většina NPC postav, se kterými se hráč potká, má reálný historický předobraz. I podružnější postavy, jako je Lorenzův velitel stráží, mají ve hře informace o historické postavě. Tohle si vysloveně užívám a nepamatuji se, že by nějaká jiná hra šla do takovéto úrovně detailu.

Jsem z Assassin's Creed II nadšený. Hrál bych to pořád, nemuset chodit do práce a spát. :-)

Budu o tom ještě psát, protože báječných a zábavných vychytávek je v téhle hře veliká spousta.

WoW: Trial of the Crusader

2010-01-08T10:30:00.002+01:00

Tenhle post už mám rozepsaný dva měsíce. Nějak jsem se k tomu nemohl dokopat.

Trial of the Crusader - TOC - je předposlední nejtvrdší instance ve hře. Než se v prosinci otevřela Icecrown Citade, byla nejtvrdší.

Z mého pohledu je hodně dobře propracovaná. Když jsem se na podzim vrátil do WoW, tak už aréna stála. Takže jsem nebyl u toho, když se postupně stavěla.

Každopádně je založena na rytířském klání a soubojích v aréně. Kolem arény je spousta daily questů (psal jsem o tom tady). Čas od času tam jsou nascriptované události - tady například Highlord Tirion Fordring vítá Thralla a Garroshe kteří se přijeli podívat na turnaj. To je nascriptovaný event dlouhý možná 3 minuty. Motal jsem se kolem arény několik týdnů, než jsem ho poprvé uviděl.

Vlastní boje v aréně jsou hodně dynamické. Příjemná je absence thrash mobů a soustředění se na bosse. Každý encounter je originální a zábavný. Obrovský wendigo Icehowl tady na screenshotu čas od času odhazuje celý raid ke zdi a pak se náhodně rozběhne na jednoho člena raidu. Pokud neuhne, rozmašíruje ho svými rohy. Výborný encounter, pokud se umí! Když jsem tam byl poprvé, tak jsme na něm docela lamili, a dnes je to procházka kterou dáváme napoprvé.

Celému turnaji v aréně přihlížejí nejznámější figury z WoW - včetně leaderů Alliance a Hordy. Čas od času vstupují do průběhu encounterů svými hláškami.

Lord Jaraxxus tady na screenshotu si postupně summonuje démony na pomoc. Je to dost zajímavý a docela těžký boj.

Hodně zajímavý je boj s grupou hrdinů z Hordy, kteří - ač NPC - se chovají nesmírně inteligentně a fungují jako PvP tým. Umělá inteligence tady šlape jako hodinky. Každý takový boj je sázka do loterie.

Na konci turnaje se ve verzi pro 25 lidí objeví Arthas, rozbije podlahu a hodí hráče do podzemí, kde je čeká souboj s Anub'Arakem, obrovským vládcem Scourge, Anub'Arak byl již finálním bossem v Azjol-Nerubu. Tady je posílen a souboj s ním je mnojem náročnější - a zároveň zábavnější.

Od vydání Icecrown Citadel už ToC moc nechodíme. Hardcore jádro v guildě už odtud má, co potřebuje. Já bych i chodil, equip by se mi určitě hodil. Je ale pravda, že progress raidy v ICC jsou mnohem zajímavější a zábavnější.

Modern Warfare 2: Finále - 9/10

2010-01-08T00:06:00.009+01:00

Tak tady je úplný konec Modern Warfare 2. Po sestřelu helikoptéry se hráč v kůži Soapa a chudák Price porvou s generálem Shepardem, přičemž Price dostane na budku a Soap kudlou do břicha. Generál je překvapivě tuhý chlapík, nevěřil bych, že se někdo může vyhrabat ze zřícené helikoptéry a pak rukama sejmout dva tak ostré frajery, jako je Soap a Price. V reminiscenci na první díl se pak Price snaží poslat pistoli po zemi, ale dvakrát nevstoupíš do téže řeky.

Soapovi tak nezbývá než vyrvat si házecí nůž z vlastního žaludku a dobře mířenou ranou mezi oči generála Sheparda sejmout. Hrdina krvácí z břicha, Price ho vleče k vrtulníku a hrdinovi se zatmívá zrak. Game over.

Hmm, hmm.

To, co tu popisuji, bych pojmenoval jako překombinovanost. V jednotce příběh fungoval od začátku do konce. Tady je těch zvratů na můj vkus moc: vyvraždění letiště, ruská invaze do USA, hlavní hajzl není ten hlavní, přehnaná finální bitva. Během kampaně navíc hráč postupně hraje za 5 (!!!) různých postav, které jsou navíc v některých misích NPC a v jiných hratelné. Tak tohle je u mě chaos, který přehlednosti a ztotožnění se hrou rozhodně nepřidá. Čiší z toho scénáristova bezradnost.

Od okamžiku odhalení Shepardovy zrady jsem si začal říkat, že je toho už moc. Příběh přestal fungovat. Přestal být být uvěřitelný. Už jsem se necítil jako ten voják, co tam bojuje se samopalem proti přesile. Dohrál jsem to do konce, abych viděl, jak to dopadne, ale kouzlo bylo fuč. Prostě jsem to nezbaštil.

Závěrečné titulky jsou pojaté vskutku netradičně. Hráč se ocitne v jakémsi muzeu, kde jsou pojaty jednotlivé mise coby stanoviště ve filmovém ateliéru včetně kulis a herců markýrujících prožitý děj. Tohle je rozhodně originální a fajn nápad, nebylo vůbec špatné v duchu si znovu projít odehrané mise. Připomnělo mi to staré dobré Might&Magic III (bože, to už je dávno!), kde na konci defilovaly zabité potvory.

Prý je Modern Warfare II hodně o multiplayeru. Pro single tu jsou Special Ops - jakési scénáře, mise bez vazby na kampaň. Nevím, jestli do toho půjdu - jsem člověk kampaní, chci k tomu příběh.

Takže tak. Jednou větou: Modern Warfare 2 neurazily, hra je to dobrá, technicky vynikající, ale hratelností kampaně na jedničku nemá.
U mě 9/10.

Modern Warfare 2: Zvraty

2010-01-07T23:41:00.004+01:00

Trošku z odstupu teď píšu o Modern Warfare 2. Dohrál jsem to před pár týdny během Vánoc a nějak jsem se nedokopal psát na blog dřív.

V každém případě musím ocenit zvraty o 180 stupňů. Autoři neváhají nechat zabíjet většinu z postav, za které jsem během hry hrál. To jsme zažili už v MW1 - výbuch atomové pumy nad pouštním městem byl poměrně nezapomenutelný zážitek.

Tady se hajzlem pro poslední mise stane americký generál Shepard, který bezohledně sejme chudáka mariňáka Roacha i s kámošem Ghostem a upálí je v benzinu.

Nemůžu si pomoct, ale nějak mi ta zápletka smrdí politickou korektností. Těšil jsem se, jak nakopu do zadku hajzla Makarova, ale houby houbičky - jenom jsem mu vybílil daču. Ten zlý je ve skutečnosti ten americký jestřáb.
Muset bojovat s týpkem s vizáží plukovníka Trautmana z Ramba mi nějak nesedlo.

Ještě před grilovací párty tu byly poměrně slušné boje o Bílý Dům. Nějak mi nescreenshotoval fraps, takže houby houbičky, screenshoty nejsou.

Přestřelka s ruskými invazními silami v Oválné pracovně jistě musela potěšit americké hráče. Mě nechala celkem chladným, na Gulag nemá.

Tady je screenshot z bitvy na leteckém vrakovišti. Vizuálně zajímavé, herně hodně přímočaré a lineární - proběhni,probij se, přežij.

A tenhle poslední screenshot už je z honičky na motorových člunech. Starý dobrý kapitán Price na přídi, hráč v kůži Soapa řídí člun, divoká pilotáž končí skokem z vodopádu a sestřelem helikoptéry. Docela fajn, podobný zážitek snad byl už ve Far Cry 2 a v Crysis. Na poslední misi nicméně nic moc.

Pak už je jen finální souboj se Shepardem - ale ten si schovám do dalšího postu.

A kde je ten hajzl Makarov? Chci Makarova, proč tu není souboj s Makarovem? To je přece suchýýýý...

Modern Warfare 2: Řežba v Gulagu

2009-12-21T11:43:00.002+01:00

Čím to, že mě nějak neoslovují mise z bojů v Americe? Je to celé nějaké nudné - pouliční boj bez nějaké extra invence, sice slušná akce, ale . Rio de Janeiro je mnohem atraktivnější, než nudné americké středostavovské městečko. Asi k tomu neumím najít ten správný patriotický přístup - řežba mezi paneláky v Plzni na Lochotíně by mě asi brala víc.

Naštěstí má Modern Warfare 2 v zásobě i atraktivnější mise. Nádherná je mise na ropné plošině někde u pobřeží Kamčatky: invaze žabích mužů z ponorky v ledovém oceánu, krásné prostředí s obzorem orámovaným bílými ledovci a postupné probíjení se patry plošiny.

Je tu i jeden nový herní prvek - osvobozování rukojmích ve stylu Rainbow Six, vyhozením dveří do vzduchu a následným vpádem do místnosti. Oproti klasice Rainbow Six je tu navíc zpomalený "bullet time", který funguje úplně skvěle.

Ohromně udělaná je další mise - útok na pevnost s poetickým názvem Gulag. Vzdušný nálet, během kterého hráč z helikoptéry sniperkou sestřeluje nepřátele s RPG, následuje vzdušný výsadek do pevnosti a výtečná řežba v klecích a vězeňských celách.

Co se týká grafické stránky, tak pro mě je tahle mise dosavadním vrcholem toho, co jsem ve hrách kdy viděl. Pevnost vypadá neskutečně realisticky a šlape to jako hodinky. Skvěle tu funguje level-of-detail při náletu i v detailu na nádvoří. Hráč nepocítí ani na vteřinku tu ukrutnou masu výpočtů, které hra musí zpracovat pro plynulý zážitek.

Herně to šlape jedna báseň. Přestřelka ve vězeňských sprchách, při které jsou rozstříleny kachlíčkové zdi i umyvadla, je úplně filmová. Přemýšlím, kde jsem to viděl - ty rozbité dlaždičky připomínají první Matrix.

Hodně mě potěšilo, když jsem na konci Gulagu objevil v cele starého známého kapitána Price - veterána z prvního dílu, se kterým jsem absolvoval nezapomenutelnou misi v Černobylu i závěrečný masakr na mostě. Byl to on, kdo na konci prvního dílu poslal hrdinovi po zemi pistoli k zastřelení hlavního padoucha Zakhaeva. Vítej zpět, starý brachu!